Genialita jako prokletí?

O genialitě, výjimečném nadání či lidech s vysokým potenciálem kolují mýty, včetně různých romantizací způsobených nejen beatnickou generací. Pokud chceme nahlédnout za oponu světa poezie, můžeme se podívat na film Úplné zatmění od polské režisérky Agnieszky Holland o básnících Arthuru Rimbaudovi a Paulu Verlainovi. Chaos, chybějící hranice, genialita, křehkost. Ale ne vždy to tak musí být. 

Genialita nemusí stát sama o sobě. Může být podpořena efektem svatého Matouše, který pojmenoval americký sociolog Robert Merton. Jde o akumulovanou výhodu – bohatí a úspěšní se stávají bohatšími a úspěšnějšími, naproti tomu neúspěšní a chudí ztrácejí i drobné výdobytky. Název vychází z Matoušova evangelia, z podobenství o hřivnách: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“

Lidé vybočující z normy nadání a potenciálu se mohou od druhých odlišovat způsobem myšlení, prožívání a jednání. Často pak pociťují nepochopení, osamocení a odcizení, což může doprovázet závist, žárlivost, odsuzování či vyloučení ze společenských skupin. Tyto jevy mívají vliv na sebeobraz a sebehodnotu. Nadaní lidé si mohou připadat méněcenní, zklamaní z toho, že jejich potenciál zůstává nevyužitý, že mrhají svým časem, že jim život protéká mezi prsty. Oni v tu chvíli však zápasí nejen se životem, ale i sami se sebou.

Do úplného vyčerpání

V současné době můžeme všichni pociťovat stupňující se tlak, ať už podnětů, vyšlapaných cest, nebo naopak cest, které ještě vyšlapány nebyly. Podobné to může být v rámci akademické či profesní dráhy. Když jsem studoval střední školu, na gymnáziu bylo pár lidí, kteří rok studovali na střední v USA. Později jsem se začal stále častěji setkávat s lidmi z pomyslných boarding schools z Francie, Velké Británie a USA v terapeutickém procesu. Extrémní očekávání a tlak jsou přítomny na každém kroku, který lidé na zahraničních školách udělají. Vysoké nároky nejen na akademické výsledky, ale i na vyzrálost je pronásledují. Navíc si mnohdy připadají osamělí a stýská se jim po domově. Tato skutečnost je však nezastaví ve snaze získávat další a další ocenění a úspěchy. Studium v zahraničí bývá navíc finančně náročné a mnohdy je nutné získat peněžitou podporu, kterou je opět třeba si „zasloužit“ – demonstrovat schopnosti, dovednosti, profil, který je této podpory hoden, a přilákat tak zájem některé z nadací zaměřených na vzdělávání. Tím se pomyslné sbírání „bludišťáků“ stále stupňuje. 

Tlak a očekávání nás nemusí vybičovat pouze k lepším výsledkům, ale mohou vést k bezradnosti a vyprahlosti. Dobře míněný záměr se může otočit proti nám. Ani nutně nemusíme zažít nějaký neúspěch, aby se nám škola znechutila. Vybavuji si jednoho mladého muže, který studoval v Londýně architekturu, poté přešel na Vysokou školu chemicko-technologickou a zaměřil se na chemii. Se školou se vždy pral. Protože zameškal jeden rok v Londýně, kde nejprve studoval střední školu, měl potřebu vysokou školu dohánět. Brát si mnoho předmětů a k tomu se věnovat dalším aktivitám, které však nebyl schopen zvládat. Přeceňoval se. Měl od sebe nereálná očekávání, která se stávala brzdou. Ve škole se trápil. Zato v chemické laboratoři exceloval. Ambice a touha po realizaci zůstaly stejné, ale na úkor školy začal mladík trávit více času právě v laboratoři. Také psal články, jezdil na konference, dařilo se mu. Předměty ve škole však často opakoval. Bakalářský program si o dva semestry prodloužil, inženýrský o jeden. Problém nebyly pouze nároky na sebe, ale i sebehodnota. Cílem bylo oslabit mučivý introjekt (převzaté očekávání zvenku) a uvědomit si, že člověk nemusí fungovat na sto dvacet procent do úplného vyčerpání, nemusí sedět nad učením od rána do večera a trápit se. Může studium proložit odpočinkovými aktivitami, sportem. Pak se mu budou informace snadněji ukládat do dlouhodobé paměti.