Sdílet čas s ostatními

Mám kamarádku, dělí nás věkově necelých patnáct let. Známe se relativně krátce, ale osud to tak nějak dobře zařídil, že se naše cesty protnuly. Vídáme se, jak to jde, i když je mezi námi víc než stokilometrová vzdálenost, máme své pracovní povinnosti, já navíc ještě stále celkem malé děti, a také se obě věnujeme dalším aktivitám. Ale když už se potkáme, je to dar, radost a velká inspirace. Nejenom že z ní vyzařuje vnitřní klid a vyrovnanost; život, jak jej téměř na prahu šedesátky žije, je všechno jiné, jen ne rezignace na pohyb, vývoj a změnu. Na život jakožto cestu, kterou tvoříme. Přitom ani jí se v různých etapách nevyhnuly těžkosti, které by jednoho třeba uvěznily v modu oběti, naštvání či neschopnosti odpustit, posunout se dál. S grácií sobě vlastní ovšem trable a bolesti postupně zpracovala, integrovala do své životní zkušenosti i do současného stavu mysli a těla. Prostě elegantní žena s mnoha zájmy a radostným pohledem v očích.

Nedávno jsme spolu takhle seděly a mluvily o životě. Cenný čas soustředěného rozhovoru a vzájemného naslouchání si, naladění. Jak jsme tak popíjely čaj a hovor plynul, kamarádka najednou – pro mě překvapivě – povídá: „No, mám teď takové období stagnace, víš, důchod ještě celkem daleko, vnoučata zatím nemáme, musím si cíleně hledat zdroje radosti. Spousta toho, co mi dřív přinášelo naplnění, už není. Když máš kolem sebe děti, můžou ti radost dávat ony. Bereš si z nich, je to přirozené a v něčem skoro automatické. Ale kluci vyrostli, už s námi nejsou, kalup a každodenní druhá směna doma, všechna ta neviditelná práce, úkoly, vaření, to už teď taky nemám. A tak zkoumám, co se sebou, učím se vidět a žít jinak.“ 

Hledat si zdroje radosti v životě – to mě zaujalo. Přesně vyřčená slova se dotkla mého niterného přesvědčení, že o totéž se snažím také, podobně jako to vidím i u mnoha dalších lidí kolem, vlastně bez ohledu na věk. Je to vědomá práce. A je to důležité úsilí. Možná o to cennější, pokouší-li se o ně člověk v pozdějším věku, kdy se možná dá snáze propadnout rezignaci anebo zlenivění. Nové koníčky? Studium? Práce na vztahu, který třeba zevšedněl? Snaha vymanit se z přesvědčení, že lépe už bylo a postupné stárnutí už moc hezkých vyhlídek neskýtá? 

Logicky jsme se tedy dostaly i k tomu, jak si zmíněné zdroje radosti v životě hledat. Vyzvídala jsem. A možná nebude velkým překvapením, že jsme došly k tomu, že největší radost se asi skrývá v setkání s druhými. Ve vztazích. Ve společenství a spolubytí. Ve sdílení, hlubokých, soustředěných rozhovorech, v opětovném navazování dávných přátelství, která pracovní vytíženost, odlišné životní cesty nebo třeba péče o potomky tak trochu odsunuly na druhou kolej. Nebo i ve vytváření přátelství nových, bez ohledu na věk. Kamarádka mi tak vyprávěla o náhodném setkání se svým spolužákem z vysoké školy kdesi v knihovně i o radosti, kterou teď oba po letech zažívají, když se domluví a potkají se. Mají kus společné historie a teď na ni po dlouhé pauze navázali. Dávají si svůj čas jakožto nejcennější komoditu. Čas, který si nelze koupit, lze si jej ale navzájem vědomě darovat. Líbí se mi tato životní moudrost – tolik odlišná od mladického „nestíhání“ –, která asi opravdu přichází až se zkušenostmi a věkem: dávat čas tam, kde mi to přináší vnitřní radost, a z té radosti čerpat a žít. Sdílet čas s ostatními, pečovat o vztahy. A díky tomu třeba i zvládat to, co s sebou přináší stárnutí a proměna životní perspektivy.