Dvojí tvář reality

Každý z nás si jistě vybaví nemohoucí seniory, jejichž kvalita života je či byla v posledních měsících nebo letech znatelně snížena. Další opouštějí své tělo a nám nezbývá nic jiného než je „pouze“ držet za ruku. Každý si určitě představí i seniory aktivní, kteří sportují, chodí za kulturou, starají se o vnoučata, ba dokonce o pravnoučata. Nebo též seniory moudré, k nimž si chodíme nejen pro bodré historky, ale i pro radu, pro nasvícení nějaké situace tak, jak by nás to ani ve snu nenapadlo. A výčet by mohl pokračovat. Ať tak, či onak, nakonec se na tomto světě naše cesta zastaví s posledním výdechem. 

Spoléhání na statistiku?

Zjištění z výzkumů, které se provádějí napříč sociálními i přírodními vědami, nás nabádají k rozmanitým životním zásadám. Pokud se budeme pravidelně hýbat, dobře spát, mít vyživující blízké vztahy, budeme se vyváženě stravovat, nebudeme holdovat alkoholu ani jiným návykovým látkám, pak budeme mít větší naději, že se dožijeme vyššího věku. Je to však tak jednoduché? Do cesty se nám může postavit několik červíků pochybnosti. Mohu vést sebeasketičtější, sebevyzrálejší či sebekvalitnější život a stejně mohu odejít předčasně. Může to nakonec být i mým vlastním zaviněním, nebo třeba z vnějších důvodů, kvůli nehodě. Nebo se některé buňky vymknou kontrole, začnou relativně autonomně růst a hle – bojuji s rakovinou. Na druhou stranu si můžeme racionalizovat a omlouvat své chování postoji typu „vždyť s alkoholem je to větší legrace“, „znám tolik lidí, kteří se v životě skoro vůbec nehýbali a dožili se devadesátky“, „sousedka se stravovala jako čuně a byla tady do sta“. 

Různá zkreslení nás vedou až k iracionálním závěrům. Ale i o to jde. Být neustále racionální je přece fuška, někdy to působí unyle či úzkoprse. Z hlediska kognitivní disonance tak dochází ke konfliktu například mezi vědomím škodlivosti kouření a vlastním chováním. Psychologické napětí způsobené konfliktem se snažíme všemožně snížit, nejlépe při zachování konzistence mezi myšlením a chováním (třeba racionalizací, ignorováním či popíráním informací, minimalizací hrozby, ospravedlňováním).

Osobní zkušenosti

Z mé práce se seniory se ve mně odráží zmiňované široké spektrum nejen jejich fyzické či kognitivní zdatnosti, ale i rozmanitost jejich příběhů. V jednom domově pro seniory, kde jsme s klienty terapeuticky pracovali v přírodě, jeden pán ožil. Nalezl zde nového přítele, s nímž si notoval a který ho vytrhl z osamělosti, beznaděje a odevzdanosti. Dalším příkladem byl jiný pán, který ve stejném domově ve svých pětašedesáti letech pobýval již dvacet let. Původně se do domova přemístil se svou matkou, na které byl do značné míry závislý. Po její smrti pak v domově zůstal. 

Na druhou stranu si vybavuji paní, která i ve svých čtyřiasedmdesáti letech usilovně pracovala, kontrolovala v jedné korporaci nákupní smlouvy. Představa, že by povolila, že by dělala něco jiného, pro ni byla děsivá. I v pokročilém věku se tak učila novému: zvolnit, uklidnit se. Dovolovala si užívat si života a dopřát si, co si dlouho odpírala.

Ze své praxe i osobního života si pamatuji chvíle rozkvétání a ožívání seniorů v situacích, kdy zažívají kontakt – když se jich fyzicky či symbolicky dotýkáme. Pořád před sebou vidím, jak prarodiče a praprarodiče upoutaní na lůžko uviděli svoje vnoučata, pravnoučata či blízké. Momenty, v nichž se staří lidé rozzářili, situace, kdy jako dohasínající krb hřáli, i když už se vzdálili přímému kontaktu. Kdyby toto číslo Psychologie dnes vedlo byť jen k jedinému upamatování se na takovou chvíli a zkontaktování blízkého, který se nachází v závěru svého života, číslo se podařilo. Všichni máme potřebu blízkosti a vztahu, s věkem se nijak nevytrácí… U seniorů ale může platit, že si o naplnění své potřeby neřeknou, nechtějí obtěžovat.

Stín samoty

Dvaaosmdesátiletá vdova vyhledala terapii kvůli přetrvávajícím pocitům osamělosti a smutku po ztrátě manžela, ke které došlo před dvěma lety. S manželem by bývali oslavili diamantovou svatbu, nyní ale v důsledku jeho nepřítomnosti uváděla potíže se spánkem, ztrátu zájmu o činnosti, jimž se ráda věnovala, a hluboký zármutek, který jí v každodenním životě překážel, téměř ji paralyzoval. Během pár sezení se k všeprostupujícímu smutku přidal také nedostatek sociální podpory, protože její dospělé děti žily v jiném městě a ona se postupně stahovala z běžných kontaktů, které pro ni byly dříve samozřejmostí. Skrze vyjádření pocitů ztráty a prozkoumávání významů své identity nad rámec role manželky, která po dlouhá léta v jejím příběhu dominovala, začínala klientka cítit více lehkosti. Postupně sdílela příjemné vzpomínky na život s manželem a zároveň začínala nahlížet možnost budoucnosti se zažívaným pocitem plnosti. Identifikovali jsme malé, proveditelné kroky vedoucí k obnovení klientčiných sociálních vazeb, mezi něž patřila účast na týdenní skupině pletení v domově pro seniory. Za pár měsíců se klientce zlepšila nálada a spánek, znovuobjevila radost z koníčků a posilovala smysluplné vztahy, což odráželo snížení depresivních symptomů.

Síla vyprávění

Starší klienti za celý život nasbírali bohaté zkušenosti a vzpomínky. Mnohdy se ale může v rychle se měnícím světě zdát hodnota těchto příběhů snížená, přehlížená, zastaralá. Podobně to u sebe vnímal devětasedmdesátiletý klient Jaroslav. Vzpomínání či reminiscence v terapii, kdy klienti přemítají o smysluplných okamžicích svého života a sdílejí je, může mít transformační potenciál. Jaroslav zprvu vyjadřoval frustraci ze svých fyzických omezení a pocitu bezvýznamnosti. Následně jsme se dostali k vyprávění o době, kdy byl ředitelem školy. Při popisu interakcí s žáky rozkvétal. Znovu se napojoval na hrdost, vědomí vlastní hodnoty a zadostiučinění. Postupně se od zaměření na ztrátu začal skrze rozpomínání pomocí fotografií, hmatových vjemů, hudby i článků o bývalých žácích více a více orientovat na hodnotu a platnost toho, co v životě vykonal. Životní příběh si tak usazoval do nového, smysluplného kontextu. Důležitost porozumění problémům v jejich sociokulturním kontextu a podpora alternativních či preferovaných příběhů je v souladu s narativní psychoterapií. Alternativní pohledy na vlastní příběh a možnost si mezi těmito pohledy volit zvyšuje prožívanou svobodu, otevřenost a lehkost. Klienti se tak opětovně zmocňují svého života, znovu vytvářejí nebo si osvojují své příběhy.

Hledání rovnováhy

Stáří představuje kaleidoskop zážitků, od radosti a naplnění až po těžkosti a boje. Tento paradox odráží složitost lidského života utvářeného volbami, okolnostmi a společenským nastavením. Rozpoznáním a řešením světlých i stinných stránek stárnutí se můžeme snažit vytvořit svět, kde důstojný život nebude výsadou, ale běžným standardem. Jakkoli mohou „zlatá léta“ pro každého vypadat jinak, s náležitou podporou mohou jejich odlesk zahlédnout i ti, u nichž by nás to ani nenapadlo.

Jan Werich říkal, že mládí neosvobozuje od blbosti a hlouposti, stejně jako stáří nezaručuje moudrost. Jsou „blbí dědkové“ a „moudré děti“. Stáří pro jednoho může být moudrost a vnitřní klid, pro jiného omezení, ztráta vitality a strach z neznáma. Stáří je tedy výzvou i darem zároveň. A záleží na nás, jak s touto dvojí tváří reality naložíme. Nikoli však pouze na konci naší pozemské cesty, jak by se mohlo zdát na první pohled, ale už v jejím průběhu. Kéž se nám daří osvojovat si skutečné umění života, jak říkal americký dramatik Arthur Miller: „Najít krásu ve smutku, naději ve ztrátě a důstojnost v prohře.“