KOLO PŘÁTELSKÉHO ŠTĚSTÍ

Kdo by nechtěl trávit odpoledne ve svižném hovoru u kávy a na gauči s partičkou blízkých přátel? Jenže jak se stát součástí takového společenství, když vám už bylo třicet a vaši staří přátelé se rozutekli?

Americký televizní seriál Přátelé (1994-2004) vnesl v devadesátých letech svěží vítr i na české obrazovky. Nabídl nám pohled na život mladých dospělých, kteří hledají své místo v profesních i partnerských vztazích. Co ale zůstává po celou dějovou linku neměnné, je stabilní a vstřícné přátelství všech protagonistů v průběhu zachycených deseti let. Rachel, Monica, Phoebe, Joey, Chandler a Ross spolu celkem svorně překonávají všechna úskalí života, včetně vzájemných milostných vzplanutí a rozchodů.

Seriál samozřejmě nabízí obraz plný humorné nadsázky, vypravěčské zkratky a do jisté míry i romantizující pohled na vztahy ve velkoměstě. Přesto se stal minimálně pro jednu generaci televizních diváků jistým (samozřejmě nedostižným…) vzorem a předobrazem přání, jak by přátelské vztahy ve světě dospělých mohly vypadat. Jenže ono to není tak jednoduché. Ve formativních školních letech je navazování kamarádství a přátelství jasné a přímočaře nekomplikované. „Budeš si se mnou hrát a budeme se kamarádit, jo?“ Bezprostřední blízkost, stejný zájem a věková podobnost zvyšují pravděpodobnost spontánního dotazu s jedním hlavním cílem - seznámit se a získat nového kamaráda. Ubíhající roky a přibývající zkušenosti nám bohužel ubírají na bezbřehé živelnosti a schopnosti oslovit někoho, kdo je nám sympatický a koho bychom rádi zařadili do okruhu svých přátel.

V KRUHU A JINÝCH OBRAZCÍCH

Seznamování se a získávání nových přátel však není mystérium, které se tak nějak přihodí samo od sebe.

Socioložka Janice McCabeová se efekty sociálních vazeb a jejich vlivem na akademickou a profesní úspěšnost jedince zabývala ve výzkumu na Dartmouth College v New Hampshire v USA v létě 2016. A přišla na to, že nejčastější přátelské vazby a vzorce imitují tři vztahové situace.

Placená zóna

VERONIKA ZAVŘELOVÁ