Ženy, děti a vrcholový sport? Nedoporučuji.

Proč se podle vás ženy na vrcholový sport nehodí?

Ženy si mnohdy vůbec neuvědomují, jak hodně jim vrcholový sport ubližuje, protože je logicky hodně baví. Mnohé mají radost z toho, když vyhrávají a jsou ve své disciplíně dobré. Mohou v tom cítit uznání, sebenaplnění, mohou být nadšené z potlesku a zájmu ostatních, mohou se opájet tím, že jim druzí tleskají… Tento fenomén je daň za společnost, ve které žijeme, daň za dobu, která má naprosto zvrácené hodnoty postavené na úspěchu a výkonu, místo abychom v sobě pěstovali laskavost, cit, vnímavost či vzájemnou sounáležitost. Ženy tak bohužel nevidí skutečnost, že jejich opravdová hodnota je úplně někde jinde. Ženy by měly být harmonizujícím elementem společnosti, zklidňujícím tmelicím prvkem, který tlumí mužské soutěžení a všudypřítomný konkurenční boj. Ženy si bohužel mnohdy neuvědomují, že jsou dokonalé už jen tím, že existují. Nemusí si nic dokazovat na poli ekonomickém, ani na poli sportovním. Prostě žena je krásná tím, že je žena. Ne tím, že je v něčem dobrá.

A jak jim v tom brání vrcholový sport?

Podívejte, třeba to, co se stalo Gábině, není vůbec ojedinělý případ.  

Myslíte anorexii?

Nejde jen o anorexii, bulimii nebo různé formy sebepoškozování. Tlak společnosti nutí ženy být dokonalé. Krásně vypadat, podávat úžasné výkony na všech frontách. Být skvělé v práci, ve škole, doma i ve sportu. Tento tlak pak způsobí, že to přestanou zvládat, a vážný problém je na cestě.

Nedávno jsem četl nádherně upřímnou zpověď bývalé vynikající české moderní gymnastky Moniky Míčkové o tom, jak kruté bylo zacházení s děvčaty v moderní gymnastice. Jak málo jedly, jak se na soustředění musely čtyřikrát denně vážit. Jde z toho až mráz po zádech. K poruchám příjmu potravy už pak stačí jen nepatrný krůček v podobě necitlivého komentáře ohledně váhy…

Vy jste také vrcholový sportovec – je vůbec možné, aby mohla anorektička podávat takové výkony?

Okolo sportu se pohybuji od dětství a dnes mám v psychologické péči řadu sportovkyň, a proto vím, že toho holky vydrží strašně moc. Každopádně já se spíš zabývám tím, jak vrcholový sport ovlivní jejich psychiku a jejich radost ze života. A to je skutečně problém.

Ale když se podívám třeba na Ester Ledeckou, tak mi přijde, že ta se ve vrcholovém sportu opravdu našla. A je úplně v pohodě.

Já ji neznám osobně a těžko můžu hodnotit, co Ester skutečně prožívá. Ale už jen tím, že nechodila do školy a měla domácí vzdělávání, má úplně jiné psychologické zázemí, a věřím, že musela cítit velikánskou podporu rodičů, což je pro psychické zdraví hodně důležité… Možná si ani neprošla stresem ze skloubení standardní školy a sportu, jako řada jiných dívek. To je pak menší tlak a větší radost. A z ní ta radost úplně sálá. Já znám bohužel osobně řadu vrcholových sportovkyň a vím, že se často navenek tváří jinak, než jak to cítí uvnitř. Vztahy v kolektivních sportech jsou často špatné, trenéři mnohdy s ženským kolektivem neumějí pracovat. Pak stačí, aby dával přednost jedné, a je hned špatná atmosféra. Nebo se stane, že má s jednou z nich má poměr, a to může být opravdu problém. Naopak, když s dívkami či ženami umí trenér pracovat a vnímá je jako celek, tak ho mohou zbožňovat a udělat pro něj maximum.  

S čím se na vás vlastně ženy-sportovkyně nejvíce obracejí?

Když je to sportovkyně, tak je to nejčastěji problém s tím, že má horší výkonnost během soutěžního výkonu než během tréninku. Tam většinou pracujeme se strachem. Strachem ze selhání, neúspěchu, kritiky… Jedna sportovkyně se mnou řešila strach z toho, co bude, až skončí. Co bude pak dělat. Za co si jí budou lidi vážit, když už nebude vyhrávat. Jaká bude její role v životě? Ale ke mně chodí i ženy, které vrcholově nesportují, a ty řeší hlavně vztahy. Že si jich muži nevšímají, nevnímají je atd. A pak co s dětmi.

A co s dětmi?

Zaprvé často řešíme problémy s malými chlapci, které maminky mnohdy špatně zvládají. Problém současné doby je v tom, že chlapi nejsou účastni výchovného procesu, takže ženám nepomáhají. A druhé téma je puberta. To je asi nejčastější. Dnešní doba nám neumožňuje, abychom se dětem věnovali tak, jak by si zasloužily, musíme často budovat domov a kariéru, máme problémy ve vztazích, a když už ten čas trochu máme, tak přijde puberta a děti nás začnou odmítat. A to ty rodiče strašně bolí, když s nimi děti ztrácejí kontakt a uzavírají se do sociálních sítí, do her, do počítačů… Kluci mívají pubertu o něco pozvolnější, ale u holčiček to někdy bývá radikální změna během pár týdnů. A já říkám rodičům, co s tím mají dělat, aby obnovili důvěru se svými dětmi.

Často také v pubertě skončí se sportem.

Ano, ony holčičky v dětském věku chtějí spolupracovat, vyjít vstříc rodičům, učitelům, trenérům, jsou svědomité a jsou celkově poslušnější. Kluci mnohem více odporují, nechtějí na tréninky, nechtějí se učit atd. Dívky najednou přijdou do puberty, s tím přijdou jiné zájmy, a je konec. Rodiče začnou tlačit, že by se měly učit, trénovat, hrát na flétnu atd., a nůžky mezi představou o životě holčičky a rodičů se rozevírají. U chlapců to bývá podobné, jen jsou jiné důvody toho, proč končí.

Dá se s tím vůbec něco dělat?

To se musí dělat hlavně před tím. Před pubertou je potřeba mít intenzivní vztah s dítětem, trávit s ním čas, povídat si s ním. Uvědomit si, že by rodiče neměli dávat přednost procesům – úklidu, myčce, před vztahem. Uvědomit si, že nemusí být vždycky dokonale uklizeno, že je možná lepší jít si s dítětem hrát a večer společně usínat a povídat si.  

Čtěte také rozhovor s koučem Marianem Jelínkem: Člověk potřebuje něco milovat.

Je velký rozdíl mezi muži a ženami ve vrcholovém sportu?

Já se nejvíc zabývám dětmi. A když školím trenéry nebo pracuji s rodiči, pořád jim říkám, že u holčiček je potřeba, aby je nehnali do nějaké šílené výkonnosti. Ono je dobré sportovat, kultivovat své tělo a starat se o něj, je to krásný zdroj radosti i tělesné zdatnosti jak pro muže, tak pro ženy, ale jsem proti tomu, aby někdo hnal holčičky a dívenky do extrémních výkonů.

Proč?

Žena je samozřejmě schopna dosáhnout obdivuhodných výsledků. Bohužel, holčička mnohem vice než chlapec spojí svoje sebehodnocení se svým výkonem, což znamená, že si mnohem více připouští veškerá možná selhání. A dokáže se s tím vyrovnat buď tím, že zvýší svou výkonnost do naprostého extrému, což ji časem stejně doběhne zdravotně nebo psychicky, anebo se její mysl postupně přeladí do mužského režimu prožívání a stane se z ní chlap. Taková žena pak klidně do novin či časopisu řekne, že má koule překonávat překážky. Bohužel, laskavost, citlivost, vnímavost bolesti druhých je u ní tím pádem na mnohem nižší úrovni.

To by vás zastánci názorů, že mezi muži a ženami nejsou žádné rozdíly, hnali…

My jsme ale naprosto jiní – i v prožívání životní reality. Krásně tuto skutečnost potvrdí i učitelky v mateřských školách, kde často přednáším, které si uvědomují, že kluci mají potřebu pořád v něčem soutěžit. Každý den generují soutěže. Porovnávají se. Proto jim vrcholový sport tolik neublíží. Kdežto dívenky jsou biologicky nastaveny na spolupráci. Ty to prostě mají v sobě, protože jednou jako maminky musejí spolupracovat se svými děťátky. Prosto jsou malé holčičky nastaveny na spolupráci a až tlak okolí naučí holčičku soutěžit. Stát proti sobě místo spolu. Stačí, aby měly staršího brášku, ambiciózní soutěživé rodiče nebo soutěžily ve školce… a už v tom lítají.

Takže ženy jsou spíše na týmové sporty?

Ideální by bylo, kdy spolu ženy nemusely bojovat, kdyby se nemusely porážet, ale kdyby si mohly užívat pohybu ve společném snažení, jako je tanec, aerobik, zumba, různorodé cvičení na hudbu atd. atd., anebo si šly jen tak pro sebe s kamarádkou zaběhat, zaplavat, na kolo, na brusle… Prostě se neporážet. A když už jít sportovat proti sobě, tak se v tom radovat a podporovat se vzájemně za to, jak se všem daří.

Podívejte se, když jdou chlapi někam spolu, mají často tendenci se špičkovat, soupeřit, hecovat se, sázet se. A i když se pak pohádají na fotbale, jdou pak do hospody a je to zase fajn. Kdežto v ženách napětí z konfliktu zůstává mnohem déle. Ženy v sobě přirozenou mužskou rivalitu nemají, proto jsou pro ně konflikty mnohem horší než pro muže, a napětí v nich zůstává déle.

Takže třeba smíšené týmy by ve sportu moc nefungovaly?

Všechno je možné, ale jde o to, že biologické nastavení mužů a žen je rozdílné, i když současné genderové snažení tuto myšlenku potírá ve všech oblastech. Muži v sobě rivalitu mají zakódovanou, ženy ji získají až působením okolí. Navenek to vypadá stejně, ale vevnitř je to jiné. Ženu naučená rivalita vnitřně buď postupně ničí a bere jí radost ze života, anebo z ní vytváří chlapa v ženském těle.

Už takhle mají třeba trenéři problém pracovat s děvčaty a chlapci dohromady. Můj taťka se zabývá rozdíly mezi kluky a holčičkami přes dvacet let a říká, že kluci jsou soubor jednotlivců, kteří se musí naučit být celkem. Zatímco holky jsou celek, který se skládá z jednotlivců. Což v praxi znamená, že kluky můžu ocenit jako jednotlivce a zvedá to motivaci celého týmu. Pochválíte jednoho a díky jejich rivalitě vyhecujete ty ostatní, aby se ho snažili dohnat. A předehnat. Jenže u holek, u kterých přirozená rivalita není, se stane něco jiného. Když pochválíte jednu, tak jí ty ostatní velmi často začnou pomlouvat. Alespoň v duchu, podprahově. A pokud si tento fenomén trenéři neuvědomí, budou mít v ženských kolektivech vždycky problémy. Často mi trenéři dívek říkají, že trénovat ženské je mnohem těžší než kluky. A já jim říkám, že ženy jsou úžasná stvoření, jen se k nim musí přistupovat jako k celku.

Co byste doporučil rodičům s holčičkami, jak začít se sportem?

Chodit s nimi běhat po lese, plavat v rybníce, přehradě, v bazénu, skákat do vody, dělat kotouly na louce, učit je hvězdy a mosty. Nenechat je stresovat takovým trenérem, který je zbytečně žene do extrémních výkonů a křičí na ně kvůli chybám. A postupně si najít sport, který dítě baví, a ještě je tam fajnový trenér, který má rozum a ví, že hlavní je, aby měly děti radost z toho, co dělají.

Mohou do výkonu tlačit i rodiče? 

Jelikož se ve sportu pohybuji většinu svého života, viděl jsem řadu rodičů, kteří po svých dětech zběsile pokřikují z tribun a ženou je do výkonu. Někdy ale svou roli hrají i starší sourozenci, kterým se chtějí ti mladší podvědomě vyrovnat. Třeba starší brácha nenechá sestřičku nikdy vyhrát, a ona pak chce dokázat, že na to má, a objevuje se u ní touha neustále vítězit. Jiný motiv může být, že si svých dětí rodiče moc nevšímali a děti je vlastně chtějí tím výkonem zaujmout. Mám klientku, která opravdu uspěla ve vrcholovém sportu, a když jsem se jí ptal, kde bere vůli k tréninku, řekla mi, že chce otci dokázat, že je dobrá. Jenže to ocenění stejně nepřišlo. Vždy si našel něco, za co ji mohl zkritizovat. Takže si to v konečném důsledku málokdo opravdu užívá.

A jaký sport je tedy pro malé děti nejlepší?

Možná vás překvapím, ale pro chlapce je vynikající např. řecko-římský zápas. Je geniální v tom, že má skvěle zvládnutou didaktiku gymnastiky. Naučí se tam obratnost, přirozenou sílu, kluci hodně šplhají. Ve školním věku je to lepší než třeba karate, kde je hodně mechanických úderů a pro děti nudných nácviků. Kdežto tady se v podstatě přetahují. Dva tři roky na zápase a máte šikovného, silného, obratného kluka. A je to parádní průprava na jakýkoliv další kolektivní nebo individuální sport.

A co děvčata?

U děvčátek je důležité, aby měla z každého pohybu radost. Ideální je pro začátek gymnastika, pokud se dělá hravou formou, anebo třeba aikido. To je krásné v tom, že se v něm vůbec nesoutěží a celá filozofie aikida je o tom, učit se jeden od druhého, nikdy neubližovat druhým a naučit se vnímat toho, kdo mi chce ublížit.

Vy sám jste o sobě tvrdil, že jste byl ve sportu v dětství spíše nešika a nebyl úplně sportovní typ. Chtěl jste taky něco dokázat?

Asi ano, chtěl jsem dokázat sobě, že na to mám. Já jsem původně hrál fotbal, ale pak jsem rychle vyrostl a začal jsem být dost neobratný. Přestalo mi to jít. Přešel jsem díky taťkovi na basket a začal trénovat s kluky, co už měli několik let za sebou, a byl jsem absolutně nejhorší. A trvalo mi dva roky, než jsem je alespoň částečně dohnal. Naučil jsem se u toho, že tvrdá práce přináší výsledky, což mi pak pomohlo k medailím z mistrovství republiky z šesti různých sportů. A i když jsem se dostal ve sportu na olympijskou úroveň a reprezentoval republiku na ZOH v Salt Lake City v roce 2002, v jednu chvíli jsem si díky svému taťkovi uvědomil, že vrcholový sport není smyslem života, a sám jsem na vrcholu odešel. Obrečel jsem to, ale udělal jsem dobře. Otevřely se mi díky tomu úplně jiné obzory a zjistil jsem, že je mnohem hezčí dělat něco, co pomáhá druhým, než něco, v čem si užívám já sám. Sport ale dělám pořád, běhám, lyžuji, hraji tenis, golf, ale už jen pro radost. Navíc všechny tyto aktivity dělám se svým synem, takže máme krásný společně trávený čas.

A kdyby chtěl syn dělat sport vrcholově?

Tak mu řeknu, ať si to užije. Ale věřím, že se moudře rozhodně a bude umět třeba včas odejít…

A on má takové plány?

Ano, zatím chce hrát fotbal za Real Madrid (smích), do toho chce mít kapelu, protože hraje ve svém věku skvěle na kytaru, a k tomu chce hrát ve filmu nějakého akčního hrdinu, takže trénuje aikido. To jsou jeho současné plány…

To má co dělat…

Ano, ale my se učíme doma, takže máme víc času a on ty aktivity zatím opravdu stíhá. Sport, vzdělání i hudbu.

Učíte doma, stíháte to?

No, podílí se na tom celá rodina a přátelé, třeba jeden kamarád ho učí angličtinu, další počítače.

To jim zabere dost času…

Ono se dá leccos vyřešit i přes skype. Spoustu věcí si ostatně dělá on sám online. V současné době je tolik pěkných výukových programů na internetu, že se i sám něčemu přiučím.

Kolik vám to zabere času?

Vlastně tolik ne. Ve škole máte vyučovací hodinu 45 minut. Ale do toho máte zápis do třídnice, přezkoušení, řeší se kázeň… No a máte z toho polovinu. Doma to děláme zábavou formou a vyučovací hodinu máme třeba intenzivně šedesát minut. A přírodopis nebo vlastivědu se vlastně doma ani moc neučíme a probíranou látku řešíme praxí, za pochodu. Jezdíme hodně na výlety, do přírody i do měst a třeba minulý týden jsme si prošlápli Prahu, navštívili muzea… No a většinou to dopoledne stihneme a odpoledne máme sporty, kroužky atd. Navíc nemusíme dělat domácí úkoly a tím, že máme domácí vyučování, také nejsme vázáni prázdninami a mohli jsme se třeba v zimě sebrat a být měsíc na lyžích, na Šumavě, v Orlických horách, v Alpách.

To musí mít ale člověk flexibilní zaměstnání.

Ano. A podporu rodiny a přátel, jinak by to šlo zvládat daleko hůře.  

Častá výtka je, že se děti v domácí škole nedostatečně socializují.

Je to častá výtka těch, kdo s tím nemají zkušenost. Syn je díky kroužkům a zájmům s nějakými dětmi v kontaktu pořád, ale vyhne se tomu toxickému, co právě škola často přináší.

I to může být užitečné. Otrkat se mezi dětmi.

Ano, to je běžný názor, že by měly být připraveny na život, kde se samozřejmě taky setkají s leckým. Otázka je, kdy je začít připravovat. Dítě, které je jako malé víc chráněno před bolestivými zážitky, je uvnitř daleko stabilnější. A to se potom projeví v pubertě. Takové děti jsou vnitřně silnější. Můj syn se třeba na střední školu těší, navíc v každém kolektivu je přirozenou autoritou, protože si věří a umí komunikovat.

Každý ví, že by měl začít cvičit, ale řada lidí neumí začít. A hlavně ženy se třeba stydí jít do fitka, protože nevypadají dobře. Ale aby vypadaly dobře, tak tam jít musí. Jak z toho ven?

Jedna věc je, že spousta věcí se dá vyřešit změnou životního stylu a stravy. A ani nemusíte vytáhnout paty z baráku. Lidé by hlavně neměli spěchat. Takové to, jít do posilovny a nahnat svaly. Nebo jít rychle běhat a zhubnout. Dítěti při svém vývoji taky trvá minimálně rok a půl, než se mu podaří zvládnout techniku běhu a všechno to, co k tomu patří. A člověk by se měl taky rok a půl připravovat – naučit se správně dýchat, postavení pánve, trénink došlapu atd. Dítě se to učí přirozeně, ale pak svou dovednost ztrácí. Lidé pak v dospělosti začnou běhat, špatně dýchají, špatně došlapují a je z toho nakonec víc škody než užitku. Toto hodně řešíme s mým kolegou fyzioterapeutem Tomášem Rychnovským, který často říká, že ideální je začít s taiči, kde si dospělý člověk skvěle připraví tělo na jakýkoli jiný sport.

A s tím studem...?

No, pokud žena není sama se sebou spokojena a stydí se jít mezi ostatní, je to vždycky problém a je potřeba s ním pracovat. V tomto ohledu bych se vůbec nebál vyhledat i pomoc terapeuta, aby ženě pomohl nalézt vlastní hodnotu.

Třeba nedaleko od místa, kde děláme rozhovor, je fitko jen pro ženy. Je to něco, co třeba těm stydlivým ze začátku pomůže?

Proč ne? Některým určitě ano. A hodně pomáhá kamarádka. Vždycky to je lepší, když jsou dvě ženy, které se podporují. Pro ženu, která si nevěří, je obecně těžší jít někam sama.

Pomáhá třeba i postování fotek na facebook nebo instagram? Jakási sebemotivace? Protože když už dám na instagram fotku, jak se chystám do fitka, je blbé tam pak nejít.

Ano, a nejenže to motivuje ji, ale dokonce tím může motivovat další. Řeknu vám příklad. Kamarád se teď snaží vytvořit si návyk na ranní vstávání.

To je ovšem těžké…

To je těžké. Ale on v půl páté vyfotí budík a v půl šesté tam zavěsí fotku zpoceného trička. A je zajímavé sledovat komentáře lidí, kteří jednak motivují jeho, ale také kolik lidí vybudil on k tomu, aby to zkusili také. Takže najít si takový vzor není špatné. Anebo se tím vzorem sám stát…

Pokud by vás chtěl někdo kontaktovat, kde vás může najít?

Nejlepší je podívat se na náš portál www.dovychovat.cz, kde se s kolegou fyzioterapeutem Tomášem Rychnovským profilujeme a ukazujeme lidem, jak prožít svůj život v mnohem větší radosti a pohodě.