Psychosomatika ve zkratce aneb Jak jsou propojeny tělo a duše II

To, že naše psychika bytostně ovlivňuje naši fyziologii, ví každé malé dítě, nebo to má aspoň prožité. Pozorujeme to dnes a denně již desítky tisíc let.

Nejsnáze u dětí – když jsou smutné, začnou plakat, když mají radost, usmívají se, když slyší vtip, spustí se u nich jedna z nejkomplexnějších fyziologických reakcí – smích. „Psychosomatiku“ v praxi zažíváme neustále a všichni.

Převtělené emoce

„Bušilo mi z ní srdce!“ (tachykardie způsobená strachem), „Ten mi ale zvednul tlak!“ (produkce adrenalinu a následné zúžení cév skrze HPA osu díky stresové reakci), „V tom rozčílení jsem úplně zapomněl, co jsem chtěl!“ (ovlivnění činnosti hipokampu stresovými hormony), „Vzteky se mi zatmělo před očima“ (zúžení periferního vidění a mžitky způsobené stresovým hormonem kortizolem a jím vyvolaným snížením hladiny kolagenu), atd. atd. 

Tohle všechno jsme znali dávno předtím, než se tu objevily pochybné „psychosomatické“ kliniky „léčící“ somatické obtíže „zázračnými“ přístroji a milenci. Od vynálezu funkční magnetické rezonance, elektronových mikroskopů a mnohem detailnějších technik krevních rozborů ale máme mnohem větší šanci detailněji pochopit, co, kdy a jak přesně se s naším tělem děje. 

To, co Breuer a Freud mohli jen předpokládat, my už víme s jistotou. A tak třeba americká sociální psycholožka z Princetonu Amy Cuddy mohla změřit, že když na 120 sekund zaujmete postoj v tzv. pozici velké síly (např. nohy na stole a ruce za hlavou, vzpřímený postoj s rukama v bok), tak za tento krátký čas dojde k tomu, že vám stoupne hladina testosteronu o 20 % a poklesne hladina velmi nebezpečného stresového hormonu kortizolu o 25 %, což mimo jiné vyústí v to, že o 26 % více z vás bude ochotno hazardovat. Ano, tělo a psychika se ovlivňují obousměrně.

Jenže kromě viditelných, snadno pocítitelných a lidovou slovesností popsaných psychosomatických jevů a obtíží existují i ty „neviditelné“ a dlouhodobé. Ty poprvé systematicky popsal absolvent pražské medicíny Hans Selye ve svém článku v prestižním časopise Nature z roku 1936 o tzv. General Adaptation Syndrome. Ten detailně popisuje vliv stresu na lidské zdraví. A zjištění to popravdě nebyla moc pozitivní. 

Proč zde hovoříme zrovna o stresu neboli strachu z ohrožení? Již v roce 1999 došla Světová zdravotnická organizace prostřednictvím studie Jeana-Pierre Bruna k názoru, že 50 až 60 % pracovní neschopnosti v tehdy patnáctičlenné Evropské unii bylo způsobeno stresem. O pouhé čtyři roky později publikoval profesor James B. Avey z Central Washington University studii, která zjistila, že 60 až 80 % návštěv u praktického lékaře v USA souvisí pravděpodobně se stresem. Slavný americký evoluční biolog Bruce Harold Lipton z lékařské fakulty na Stanford University pak dokonce tvrdí, že jen 1 % nemocí je způsobeno geny, ale 90 % je spojeno se stresem. Co nám tedy způsobuje dlouhodobý stres?

Tři kroky k vyčerpání

Selye rozdělil působení stresu do tří fází. První pojmenoval poplach. Tato akutní reakce přichází buď v podobě šoku, kdy je dočasně výrazně oslabena schopnost člověka zvládat stres (např. při dopravní nehodě), či v podobě antišoku, kdy dochází k masivní aktivaci sympatických nervů autonomní nervové soustavy za současné masivní produkce stresových hormonů. 

Pokud dojde k šoku, dochází uvnitř těla k zásadním biochemickým změnám – zejména masivnímu poklesu hladiny cukru, chloridových a sodíkových iontů, snížení osmotické koncentrace a tím i snížení objemu krve v oběhu. Člověk je stresem doslova paralyzován.

Antišok se oproti tomu vyznačuje spíše útočnou nebo útěkovou reakcí. Dochází k masivní produkci adrenalinu (zvýšení krevního tlaku), zvýšenému svalovému tonu, tachykardii, zvýšení hladiny glukózy v krvi i produkci glukokortikoidů včetně kortizolu, který v této fázi přispívá k lepší koncentraci na jeden konkrétní podnět. 

Pokud příčina stresu po proběhnutí této relativně krátkodobé fáze nezmizí, respektive pokud ji dál vnímáme jako ohrožující, protože jak říkal Selye: „To, co nás zabíjí, není stres, ale naše reakce na něj,“ přichází fáze rezistence. Ta je charakteristická dlouhodobě zvýšenou produkcí glukokortikoidů včetně kortizolu, což při delším trvání není vůbec dobrá zpráva. 

Už Selye věděl, že v této fázi dochází v krvi ke zvýšení hladiny glukózy, koncentrace tuků, aminokyselin, bílkovin, červených krvinek a neutrofilních granulocytů (bílých krvinek schopných bojovat proti bakteriím) a naopak významnému poklesu počtu lymfocytů (bílých krvinek klíčových pro imunitu včetně NK buněk schopných zabíjet nádorové buňky) a eozinofilních granulocytů (bílých krvinek schopných zasáhnout vůči parazitům). Tohle všechno naše tělo nevydrží dlouho. Tato fáze se tak počítá na týdny, měsíce, maximálně jednotky let. Při příliš vysokých hladinách kortizolu navíc může dojít k tomu, že se kortizol začne chovat v těle jako příbuzný hormon aldosteron, což začne mít vliv na vylučování sodíku a draslíku ledvinami. To se může začít projevovat dlouhodobě vyšším krevním tlakem, bolestmi hlavy, únavou, krvácením z nosu, zácpami, svalovou slabostí, ale i vážnějšími kardiovaskulárními problémy.

Dnes se speciálně touto oblastí široce zabývá psychoneuroimunologie, díky které jsou detailněji známé škodlivé vlivy dlouhodobého stresu na imunitní systém. Dlouhodobý stres, třeba i v podobě truchlení, postihuje všechny součásti imunitního systému, včetně těch schopných bojovat proti virům i nádorovým buňkám.

Když padnete vyčerpáním

Poslední fází stresové reakce je buď zotavení, nebo v  horším případě vyčerpání. Při vyčerpání dojde k vyčerpání zdrojů, které tělo má, a jeho jednotlivé funkce začnou selhávat. Jako průvodní jev se může objevit nadměrné pocení a zvýšená tepová frekvence. Horší však je, že se začnou dostavovat ischemie (nedokrvení) – ať už v mozkových cévách (mrtvice), v srdci (infarkt myokardu) nebo třeba v jiných částech těla, které bez zásobení krví začnou nekrotizovat (odumírat). Díky vyčerpání imunitního i kardiovaskulárního systému navíc začne docházet k různým dlouhodobým onemocněním. Řadí se sem nemoci zažívacího ústrojí (okultní krvácení, zácpy, průjmy), diabetes, kardiovaskulární onemocnění (angina pectoris) a samozřejmě psychická onemocnění, zejména deprese.

V příštím čísle si proto povíme, co můžeme udělat pro to, abychom se do fáze vyčerpání nedostali.

Martin Zikmund