Sherlock Holmes a neurověda

„Mou nejobecnější strategií je zkoumat neurologickou dysfunkci způsobenou změnou v malé oblasti pacientova mozku a ptát se: Proč se u tohoto pacienta objevují takové podivné příznaky? Co nám tyto symptomy mohou říci o fungování běžného mozku? Může nám pečlivé studium takových pacientů pomoci vysvětlit, jak činnost stovky miliard nervových buněk v mozku dává vzniknout bohatství naší vědomé zkušenosti?“ ptá se známý neurovědec V. S. Ramachandran, rodák z Indie působící již léta v USA.

Vilayanura Subramaniana Ramachandrana, jednoho z nejslavnějších neurovědců všech dob, proslavila mimo jiné elegance, s níž pomocí jednoduchých experimentů a úvah nabízí vysvětlení složitých jevů způsobem srozumitelným i pro laiky. „Znáte mé metody, Watsone. Jsou založené na pečlivém pozorování drobností,“ cituje v podtitulu kapitoly své několik let staré knihy Sherlocka Holmese. A vskutku – detektivním odhalováním neobvyklých neurologických a psychiatrických poruch a zvláštností se snaží prokázat, že jednadvacáté století bude stoletím neurověd, které ve svém důsledku překlenou mezeru mezi humanitními a přírodními vědami. 

Vědomí vlastní smrti

Vezměme si třeba Capgrasův syndrom „dvojníka“ – vzácný blud, při němž jsou postižení pacienti přesvědčeni, že někdo z jejich blízkých není tím, za koho se vydává. Pacient David utrpěl úraz hlavy a pár týdnů ležel v kómatu. „Když jsem ho vyšetřoval,“ vzpomíná Ramachandran, „byl z neurologického hlediska v pořádku – s výjimkou jednoho vážného bludu. Při pohledu na svou matku řekl: ,Doktore, tato žena vypadá přesně jako moje matka, ale není to ona, je to její dvojnice.‘“

David je inteligentní člověk se zdravým úsudkem a v telefonu matku podle hlasu bez problémů poznal. Při osobním kontaktu ale zatvrzele tvrdí, že se jedná o někoho jiného – jakkoli souhlasí, že jde o dokonalou dvojnici, která se chová i vypadá nerozlišitelně od jeho matky. Ramachandran své pacienty neobviňuje z bláznovství; pokud Davidův mozek dochází k závěru, že jeho matka není skutečná, zřejmě k tomu má důvod – a na nás zůstává, abychom jej odhalili.

Vilayanur S. Ramachandran je neurovědec, který proslul svými výzkumy v oblasti behaviorální neurologie a vizuální psychofyziky bez užití složitých technologií. Je profesorem psychologie a neurovědy na Kalifornské univerzitě a nositelem mnoha ocenění. V roce 1997 byl časopisem Newsweek zařazen mezi sto nejvýraznějších lidí 21. století a v roce 2011 ho magazín Time označil za jednoho ze sta nejvlivnějších lidí na světě.

Za prozopagnózii, „obličejovou slepotu“, při níž pacienti neumí rozpoznat obličeje známých lidí, stojí porucha fusiformního závitu, který lidské tváře zpracovává. David má tuto oblast v pořádku, potvrzuje, že osoba před ním skutečně jako jeho matka vypadá. Pokud přesto matku vnímá jako cizí, jakkoli vypadá stejně jako ta skutečná, musí na ní Davidovi chybět cosi hlubšího – samotná esence mateřskosti, citový vztah.

Davidův fusiformní závit matku správně rozpozná, ale kvůli poškození způsobenému úrazem tuto informaci neodešle do amygdaly, která by vyvolala příslušnou emoční reakci. David matku vidí a rozpozná, ale nic k ní necítí – takže pro mozek jediným přijatelným vysvětlením zůstává, že se plete a matka je falešná.

Analogicky můžeme vysvětlit i Cotardův syndrom. Jím postižení pacienti jsou přesvědčení, že zemřeli. Za neodbytným bludem může stát stejná porucha toku informací k amygdale: pacient citově nereaguje na nic. Žádná věc a žádný člověk mu nepřipadá emočně zajímavý, jakkoli pacient racionálně ví, že vždycky zajímavé byly a měly by být – a jeho mozek tak nepřijde na žádné lepší vysvětlení než vlastní smrt.

Od vidění slepců ke vzniku vědomí

Vybaveni vědomím, že mozek nedochází k náhodným závěrům a jeho bludy můžeme logicky pochopit, se vydáváme zkoumat ještě podivnější poruchy, za nimiž stojí poškození nervových buněk zodpovědných za vidění. Informace se z očí přenáší po zrakovém nervu kontralaterálně do týlního laloku, aby se částečně zpracované dostaly do centrální části mozku, jejíž struktury nám umožní vědomě vidět. 

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Vojtěch Pišl