Svaté město, nebo město nenávisti?

Některé věci člověka až škodolibě potěší. Třeba že chuligáni tu byli i ve středověku. Na sloupech lemujících vchod do chrámu Božího hrobu naleznete vyryté křižácké graffiti. A na zdech po celém chrámu se to jen hemží nápisy ze století pozdějších. A také se to tu hemží poutníky. Je jich tolik, že nějaký duchovní zážitek skoro vylučují – fronta k Božímu hrobu je určitě na půl hodiny. Naštěstí je tu alternativní Boží hrob, v jedné skryté místnosti po straně. Vypadá také hezky. 

Bojující rabíni

A k těm poutníkům… Největší jednotlivou skupinu představují Asiaté. Hned potom Rusky. Spousty Rusek – bez mužů. Rusové asi o náboženství takový zájem neprojevují.  Asiaté, Rusky i Američané jsou pro turistický průmysl ideální. Jezdí ve velkých organizovaných skupinách a nehledí na peníze. Když přijede takových pár autobusů k Jordánu (na jednom ze dvou míst, kde se podařilo jezem vytvořit iluzi řeky, jinak jde spíš o vysychající potok) a projdou předtím supermarketem na svaté předměty, prodejci si mnou ruce… Kupodivu i při takové masové formě poutnického turismu dochází k tzv. jeruzalémskému syndromu. Ten postihuje každý rok desítky turistů, hlavně silně věřících. Atmosféra místa na ně dolehne tak silně, že se začnou ztotožňovat s některou biblickou postavou. Jde o druh akutní psychotické poruchy, která obvykle po několika dnech odezní. I tak si ale pobudou na psychiatrii, kde jsou na ně již zvyklí. To ortodoxní Židé, kteří si myslí, že se stali mesiášem, to mají horší, Obvykle se jich představy drží déle a na jeruzalémské psychiatrii pro ně mají speciální pavilon, kde se samozřejmě mesiáši navzájem handrkují, kdo je mesiášem skutečným a kdo pouze falešným lžiprorokem. 

Ultraortodoxní Židé, tzv. Charedim, se ale handrkují i mimo uzavřené pavilony. Dělí se do mnoha různých skupin, které spolu ne vždy vycházejí. Takže když se poštěstí, můžete zahlédnout skupinky  Židů v kaftanech a s vlajícími pejzy, jak se do sebe na ulici pouští kvůli nějaké teologické disputaci. Společně ale proklínají třeba řidiče, který si dovolí vyjet autem na šabat, kdy mají přece všichni odpočívat. Anebo protestují před jednou z mála jeruzalémských restaurací, která má na šabat otevřeno. Ti radikálnější neváhají něčím házet, jiní dávají přednost sofistikovanější formě nátlaku – před hosty restaurace okázale pláčí, aby jim dokázali, jak je Bohu líto, že nedodržují jeho přikázání o klidu od práce. Dojíst si v takové situaci v klidu jídlo dokáže opravdu jen ta nejotrlejší povaha…

Mnohem příjemnější jsou zastánci učení rabína Nachmana, který žil v 18. století v Haliči ve východním Polsku. Učil své stoupence, že je třeba se neustále radovat ke slávě boží – a to za všech okolností. Sám šel příkladem – radoval se, i když žil ve veliké chudobě, čtyři z osmi jeho dětí zemřely a on sám se odebral na onen svět v pouhých třiceti osmi letech. Jeho stoupenci ale jezdí po Jeruzalémě s dodávkami s reproduktory, jakýmsi alegorickými vozy s ampliony, které jim pomáhají dělit se o radost s širokým okolím v rytmu techno hudby. Sice občas zastaví dopravu, ale jejich optimismus je nakažlivý…