Muži, kteří se bojí žen

„Kde jsou ti pořádní chlapi?“, stěžují si často ženy. Obvykle ty okolo třicítky, které by rády s takovým pořádným, zodpovědným chlapem založily rodinu. A nechtějí nezodpovědné nedospělé „chlapce“. Ani nagelované frajírky, kteří tráví v koupelně víc času než ony.  Chtějí normálního zodpovědného chlapa. Jsou mezi námi. Ale často se prostě a jednoduše žen bojí. 

Úsměv, vtip a drzost

Třeba Roman je hezký kluk. Silný, s plnovousem, inteligentní – typ muže, který uměl vzít za práci i číst a vzdělávat se. Na zájem dívek si nemohl stěžovat. Ale stěžoval. Jeho by přece žádná nechtěla. Byl ochoten to tvrdit i v situaci, kdy po něm holky doslova „lezly“.  Lukáš byl zase přesvědčen, že ho žádná žena chtít nebude, protože nemá dost dobrou postavu. Vrhnul se na cvičení s úporností, kterou by mu mohl leckdo závidět. Postava se vylepšila, ale ženy nikde… Pavel byl čtyřicátník, šikovný chlap, který uměl leccos opravit. Když ho ale některá žena o něco poprosila, jeho první odpověď byla vždy, že to neumí nebo to nejde.  Tihle tři reálně existují. A kamarádí se dalším reálně existujícím mladým mužem. Tomu říkejme třeba Vojta. Necvičil, nečetl, nic opravit neuměl. Ale děvčat měl na každém prstu deset. Měl úsměv, vtip a sebevědomí, hraničící s takovou rošťáckou drzostí… Objektivně jsou Roman, Lukáš i Pavel lepší partií pro život než Vojta. Jenže na rozdíl do Vojty jim hrozí, že nebudou tu partii mít s kým hrát. Protože, než se rozhodnou dívku oslovit, tak ta po marném čekání odejde. Když už jí přece někam pozvou, pocit, že jí nejsou hodni, to celé zkazí.  A odmítají si připustit, že dívka vedle s ním šla s nějakým cílem (jinak by přece mohla zůstat doma) a velmi pravděpodobně si v duchu zoufá a přemýšlí, co má ještě dělat, aby toho troubu trochu popohnala… Asi jako když si lidé na setkání dvacet let od maturity přiznají, že se spolu tehdy v pubertě vlastně chtěli víc bavit, ale nevěděli, jak na to a tak byli holky s holkama a kluci s klukama…

Jenže s každým neúspěchem se takový muž noří hlouběji do své frustrace, protože tohle se přece od chlapa neočekává.  A dále jim klesá sebevědomí. A sebevědomí je to podstatné. A se ním je to těžké. Buď ho máte, nebo ne. A když ho nemáte, získává se pomalu a těžko. Nejde s vámi prostě zatřást a říct – „co blbneš, si hezkej, chytrej chlap, máš na to!“ Nestačí ani to, že jsou ve společnosti dobrých přítel, kteří se je snaží podporovat. Problém lidí s nízkým sebevědomím je, že se podceňují i tváří v tvář zcela objektivním důvodům, proč by tomu tak být nemělo. Podceňují se, i když jsou chytří, hezcí nebo úspěšní. Vždy najdou (často mimořádně rafinovaný a záludný) důvod, proč se jim něco nepovede nebo proč na něco nemají.  Ukázkovým příkladem jsou dívky bulimičky – mohou vážit třicet kilogramů i s postelí a stejně budou skálopevně přesvědčené, že jsou tlusté. Naopak přehnané sebevědomí dává leckdy najevo kdejaký hejsek. Jistě jste na takové tipy narazili ve škole, na rande i v zaměstnání…  

Otvírák a koncovka  

Lze s tím samozřejmě něco dělat. Ve svém bestselleru to  popsal americký americký novinář Neil Strauss, který sám  trpěl sexuální frustrací (dokonce o tom napsal stejnojmennou báseň). Označil se za muže, který "je menší, než by si přál." "Hubený tak, že ho většina lidí považuje za podvyživeného". Když se na sebe podíval, „nechápal, že by ho vůbec nějaká žena chtěla byť jen obejmout.“ Pak ale začal psát reportáž a následně knihu o komunitě mužů, kteří svůj život věnovali jedinému: pilování těch nejlepších technik na svádění žen. Strauss touto činností strávil dva roky. Naučil se "otvíráky" (jak zahájit konverzaci), "negy" (jak dívku trochu - ale jen trochu - "zchladit"), jak demonstrovat svou cenu, jak ženu izolovat od skupiny, se kterou v baru byla a jak dojít ke "koncovce s číslem" (získání kontaktu) nebo "koncovce s líbačkou" či “zlikvidovat odpor na poslední chvíli“. Nakonec se stal v oboru skutečným mistrem. Získal stovky žen, ale komunistu opustil, když si uvědomil, že jeho život se stal poněkud… jednostranným. Dokonale ovládl formu, ale začal mu chybět obsah. Nakonec se (před šesti lety  oženil) a napsal knihu  o další výzvě, která ho v životě čekala. Kniha se jmenuje „Pravda: nepříjemná kniha o vztazích“, a popisuje v ní složitou cestu, jak si po letech v komunitě „baličů“ vytvořit a udržet normální vztah. 

I Straussovy technické rady, jak na ženy, mohou stydlivým mužům pomoci. I jen to, že dokážou po určitém tréninku ženu oslovit a vzbudit její zájem, je krok správným směrem. Ženy jim ale budou muset trochu vyjít vstříc. Zapomenout na tradiční schémata o lovci a lani a stát se samy lovkyněmi. Zvláště v situaci, kdy oba cítí, že tam „něco je“, ale stydlivý muž prostě ze setrvačnosti a obav odmítá vykonat další krok. Dostávejte se k němu pomalu, skrz jeho koníčky a přátele. A taky skrz trpělivost. Na nic nespěchejte, nechte ho vyprávět o tom, co ho baví a čemu rozumí (i když bude tvrdit, že tomu nerozumí…). Navažte prostě normální přátelský vztah, který časem přeroste dál.  Piště si s ním online – mobilní komunikace může být prokletím, ale pro stydlivé lidi může být kolikrát záchranou. A když už cítíte, že věci jsou dost daleko, zkuste ho prostě popadnout a políbit. 

Hormon nebo armáda?

A kdo ví, třeba nám pomůže i věda. Hormonu, který je údajně schopen odstranit u mužů úzkost a strach při komunikaci se ženami, se jmenuje  kisspeptin. Zatím byl ale testován jen na myších samcích. Jistější cesta je tedy (jako obvykle) ta delší, pomalejší a náročnější - práce na zvyšování sebevědomí. I za podpory terapeuta. Je to totiž do života jedna z těch úplně nejdůležitějších věcí. A nebo to vezměte z gruntu jako Roman z počátku našeho příběhu. Vstoupil do armády. Dělá něco, co ho baví, je hrdý na svou uniformu a zároveň je v pozici, která mu vyhovuje – ve své hodnosti totiž nemusí nic rozhodovat…