Jak mít na sebe lepší názor a dokazovat to

Není vůbec jednoduché nepodléhat všeobecnému tlaku, že bychom měli být nějak konkrétně ideální, skvělí, výjimeční, úžasní...


My samozřejmě víme, že není naším úkolem naplňovat očekávání druhých, ale jak to máme ve vztahu k sobě? Ve své kritičnosti, náročnosti a nekompromisnosti jsme sami sobě nejtvrdšími posuzovateli. Vlastní mínění o sobě bez mrknutí oka zdevalvujeme krutými výhradami a pochybnostmi. A pak to celé ještě zvenku zamaskujeme přehnanou skromností a říkáme, že tolik toho zase nevíme, nijak šikovní nejsme, až tak moc se nám to nepodařilo...

Manipulační pověra říká, že si nemůžeme dovolit myslet si o sobě víc, než je zdrávo. Kolik to je, aby to bylo zdravé, se ale nespecifikuje. Předpokládá se totiž, že bychom měli svou představu o sobě raději trochu „snížit“, ať to ostatní lidé dobře snášejí, ať nevyčníváme, nedráždíme... Jenže se odehraje něco, s čím jsme nepočítali. Náš sebeobraz – tedy naše představa o sobě – má přímý vliv na naše chování. Proto když si o sobě začneme myslet, že nejsme dost „nějací“, hned se to odrazí i v našich projevech. Oslabíme svou sebedůvěru, přestaneme si věřit a lidé to hned vycítí.

Smyslem sebevědomého sebeobrazu je být ve shodě s tím, jakou máme představu o sobě, jak chceme, aby nás lidé vnímali, a kým se chceme stát. Propracovat se k tomu můžeme sebepoznáním a seberozvojem. Celé to snažení se náramně vyplatí. Když totiž máte rozporuplné dojmy ze sebe samých a zvenčí vám také právě nepřichází potvrzení toho, co byste chtěli, je to zdroj velké frustrace a hněvu, nejednou namířeného hlavně vůči sobě. Jednoduše řečeno, když chcete být labutí a chováte se jako kuře, v hloubi duše se za to nesnášíte, přímo nenávidíte. Takto se pak nedá být v bezvýhradném spojení se sebou. A bez toho se labutí chování konat nebude.


 


Ukázka z knihy Janette Šimkové Žijte své lepší já


Janette Šimková