Pijte vodu, pijte pitnou vodu...

Jako děti jsme plastové lahve neměli. Pamatuji si ale, že v hospodách byli skoro vždycky přívětiví hostinští, kteří neměli problém nalít partě malých kluků po půllitru vody.To už neuvidíte. Děti buď lahev mají, nebo si ji koupí. Je za babku. Plastové lahve tak opět o něco přispěly k menšímu množství mezilidských kontaktů. Stejně jako díky mobilům skoro vymizel dotaz na to, kolik je hodin, kde je ta či ona ulice nebo jak se dostanu hromadnou dopravou tam či onam. Ale s tím nic nenaděláme. Všudypřítomné lahve mají ale i estetický dopad. Plastický chirurg Jan Měšťák, známý bojovník proti aquaholismu, třeba popisuje, jak mají v Národním divadle při operním představení ženy na okraji lóží postavené plastové lahvičky, aby z nich mohly upíjet při představení. A potom o přestávkách korzují divadlem, nosí je při sobě, co chvíli z nich upijí... A mají je i děti při vyučování a studenti o přednáškách (jako by nestačilo, že hlavně zahraniční studenti sedí při přednášce v kšiltovce, tak ještě s lahví v ruce...). Ale „designové“ hledisko není to hlavní. To hlavní je zdravotní aspekt. Nadměrné pití vody totiž nejenže tělu nepomáhá, ale naopak. Škodí.

Čeho je moc…

Měšťák i ostatní kritici ve svých přednáškách a rozhovorech pro média uvádějí, že nadměrné přijímání tekutin může poškodit ledviny, srdce, oběhový aparát nebo přivodit třeba otoky v obličeji.  A hlavně mladé dívky věří, že když budou více pít, zaženou pocit hladu, zhubnou a budou mít lepší a pružnější pleť. To ale vyvrací přednostka Dermatovenerologické kliniky Nemocnice Na Bulovce Jana Herzogová v rozhovoru pro MF Dnes: „Neznám zatím jedinou studii, která by prokázala, že pití vody má vliv na kvalitu pleti. Tím neříkám, že pití není důležité. Ale články a návody, které říkají, že když budete pít hodně vody, zlepší se vám pleť, se nezakládají na žádném výzkumu.“

V rozhovoru pro MF Dnes tvrdí Měšťák, že jde přímo o závislost.  „Prolévají se množstvím vody, ve které by se mohli utopit,“ vysvětluje Jan Měšťák. „Jedna žena mi vyprávěla, že se v noci probouzí s pocitem úzkostí a má dojem, že se udusí, pokud se hned nenapije. Takže pije i v noci. Jde o jasnou formu závislosti, o takzvanou polidypsii, aquaholismus, tedy posedlost dodržováním pitného režimu. Už po hodině bez příjmu tekutin má takový člověk pocit, že omdlí. Když se napije, dostaví se uklidnění, jakási psychická úleva. Mnozí jsou na tom časem až tak, že nutnost trochu se napít pociťují po pouhých několika minutách. Jde o typický pohyb, kdy se plastovou lahví jen tak dotknou úst a trochu ucucnou. A mají pocit, že jim je lépe. “

O tom, že existuje závislost, je přesvědčen i nefrolog (ledvinové lékařství) Vladimír Teplan, i když ji označuje za tu nejnevinnější.  „Aquaholici postrádají fyziologickou potřebu pít. Pijí, i když nemají žízeň. Je to, jako když někdo pije pivo. Taky ho nepije kvůli objemu, ale kvůli chuti. Ten doušek přispěje k nějakému vnitřnímu libému pocitu,“  říká pro idnes.cz. Za zbytečné až nebezpečné pak považuje pití více jak čtyř litrů vody denně.  Půl litru denně, což je množství, které někdy vypije například jeho kolega Měšťák, považuje ale za opačný extrém, který je u docenta Měšťáka vyvolán i tím, že je celý den na sále, kde operuje. Pít, chodit na záchod a následně se znovu celý dezinfikovat je pro něj natolik obtížné, že si vyvinul jakýsi svůj adaptační mechanismus. Normální člověk by měl pít pravidelněji.