Opravdu jde o dar?

Je skvělé, že se duševní onemocnění destigmatizují. Že se o duševně nemocných točí filmy, píšou knihy, že diagnóza dnes neznamená život strávený za zdmi ústavu. Asi poprvé v dějinách se ale stalo, že duševně nemocnému dítěti smrtelně vážně naslouchají nejdůležitější lidí této planety.

 Nepochybuji ani na vteřinu, že by snad nadšený potlesk světových předáků v Davosu byl upřímný, ale to nechme stranou. A tím to nekončí. Šestnáctiletá švédská studentka s diagnostikovaným Aspergerovým syndromem a ADHD Greta Thunberg dost možná získá i Nobelovu cenu míru. Za boj za záchranu planety. Jenže v tom boji zapomněla na sebe. A ještě více na ni zapomněli lidé v jejím nejbližším okolí. Vlastně je to pochopitelné. Když jde o záchranu planety, jedinec se může obětovat…
Je známé, že lidé s poruchou autistického spektra (kam Aspergerův syndrom patří) mají tendenci vidět věci pouze černobíle a bez celé šíře vedlejších aspektů. Ostatně jak sama napsala: „Mám Aspergerův syndrom, a tak je pro mě skoro všechno černé, nebo bílé.“ Lidé s poruchou spektra mají také omezené sociální schopnosti. Snadno tak mohou přijít na to, že se nějaký komplexní problém dá vyřešit jednoduše. Takový člověk je závislý na obrazu světa, který mu předkládá jeho rodina. V případě Grety Thunberg jí její rodina vykreslila obraz světa řítícího se do záhuby. To ale vede jen k dalšímu zhoršení duševního stavu. Koneckonců si to představte. Představte si, že do deseti let zanikne svět, pokud se celá společnost na celém světě naprosto zásadně nezmění. Pokud máte alespoň trochu racionality, tak víte, že se samozřejmě nezmění. Jste odsouzeni k tomu sledovat, jak nikdo nedbá na vaše varování a svět pomalu spěje k zániku. To je skoro na sebevraždu...
Situace samozřejmě ani podle zprávy klimatického panelu OSN není tak tragická. Oněch dvanáct až třicet let (i když podle Grety už jenom pět…) má lidstvo nikoliv na odvrácení klimatické katastrofy nebo „nevratných“ klimatických změn, ale k tomu, aby se snížily lidské emise
CO2 natolik, aby nárůst globální průměrné teploty do konce tohoto století nepřevýšil dalšího půl stupně Celsia oproti dnešku (to je mimochodem pořád za hodnotami středověku, kdy se v Praze před nástupem tzv. Malé doby ledové pěstovaly melouny). Pro Gretu Thunberg ale tragická je, v čemž se nadále utvrzuje s tím, jak roste její pozice globální ikony boje proti klimatickým změnám. A na připomínky svého autismu má snadné vysvětlení: „V mnoha ohledech jsme my autisté normální a jiní lidé podivní.“ A tady se dostáváme k dalšímu aspektu – s tím, jak se (zcela správně) nemoci destigmatizují, někdy přechází do druhého extrému. Jako by se nesmělo říct, že jde o poruchu. Že takový člověk může být nadán nějakými mimořádnými schopnostmi, ale zároveň to nemusí vyvážit, o co je ochuzen. Jak říká asistent autistů Martin Sellner (má zajímavý blog „Autismus & Chardonnay“) „budu teď trochu drsnej, ale ujasněme si jednu věc. Když se vám narodí dítě s postižením, není to žádný dar.“ To nic nemění na tom, že „každý chce být milován a každý chce milovat“.

Matyáš Zrno