Proč zrovna ona?

Vybrat si partnera není jako zajít si do obchodu s jasnou představou o tom, co potřebujeme. Tady platí pravidla, která vlastně nikdo pořádně nezná, a přesto bychom si hledání tak rádi ulehčili.

Kdyby už konečně někdo přišel na to, podle jakého klíče si my lidé vybíráme svůj protějšek, a kdyby dokonce navrhl nějaký funkční způsob, jak nám to ulehčit, byl by už dostal Nobelovu cenu. Možná Nobelovu cenu míru, protože na světě sužovaném trápením a rozchody by zavládl mír. Anebo by se z toho člověka přinejmenším stal milionář.

Jenže něco takového bohužel zatím nikdo neobjevil. I když se o to lidstvo snaží odnepaměti. Už dohazovačky měly svá kritéria, podle kterých dohadovaly sňatky mezi rodinami (někdy podle vzoru židovského vtipu: „Ona je ošklivá, on je slepý – dokonalý pár!“). Jenže v naší části světa už doba pokročila a při hledání životního partnera jsme odkázáni sami na sebe. A to někdy bolí. Takže se mnozí z nás snaží vyjít štěstí trochu vstříc a maličko si ho „pojistit“. V době seznamovacích portálů máme dokonce i možnosti, jak na to jít jinak. Jako Pavlína, která to zkusila sofistikovaně, přes seznamku:

„Byla jsem zrovna dost na dně a zklamaná z podivného, náhlého konce předchozího vztahu. A když jsem o tom přemýšlela, říkala jsem si, že několik mých předchozích známostí byly dost divné typy. Neměli jsme spolu mnoho společného, snad jen na začátku. A pak to vyšumělo. Takže jsem zase stála úplně na začátku hledání, třicítku na krku a o nic moudřejší než dřív. Chtěla jsem vyzkoušet něco jiného, a tak jsem se přihlásila na jednu seznamku, která nabízí partnerský test. Vyplníte nekonečné množství otázek a doufáte, že vám skrytý vševěd najde toho pravého. Našel jich hned několik, pěkně seřazených podle procenta shody. Se všemi jsem se postupně sešla. Většina byla docela fajn. Pěkně jsme si u kafe popovídali o společných zájmech. A zanadávali na politickou situaci, protože i v tom jsme se shodovali. Jen něco chybělo, chemie, nevím. A nakonec mi připadalo, že bych se v takovém vztahu strašně nudila… Tak nevím, existuje vůbec nějaký test, podle kterého by vám někdo vybral partnera pro život?“

Správná otázka. A častá. Existuje nějaké spolehlivé psychologicky podložené, dostatečně spolehlivé orákulum? Odpověď tušíte. Bohužel… První, co laika napadne, je, že stačí zjistit, jaké „typy osobnosti“ anebo „temperamenty“ se k sobě hodí, a pak už jen vytvořit pěkný test, který lidi roztřídí. Tady ale narazíme hned na začátku, protože stojíme před otázkou, co je to ta osobnost. Jak ji popíšeme? Jak zohledníme, že i osobnost člověka se v čase mění a ten, kým jsme byli, není tak úplně tím, kým budeme po deseti letech vztahu. Které rysy osobnosti jsou pro vztahy rozhodující? A jak to všechno spojit dohromady s dalšími okolnostmi, které nám mluví do toho, koho si povedeme k oltáři? Se zájmy, rodinou, zkušenostmi s výchovou a naší vizáží… Prostě tudy zatím spolehlivá cesta nevede. Provozovatelé seznamek se obvykle shodnou na tom, že seznamovací testy nám spíš pomůžou, abychom neztráceli čas. Abychom nemuseli políbit příliš mnoho žabáků, než najdeme prince, poeticky řečeno.

Být si sympatičtí

Takže podle čeho vybíráme? Máme tu mnoho faktorů, které jsou důležité, a každý z nich má svá vlastní pravidla. Začněme u toho, který je nejvíc nasnadě. Vědci se vzácně shodují na tom, že prvním sítem, které rozhoduje o přitažlivosti, jsou obyčejné sympatie. Sympatie vznikají na základě podobnosti, nejen v partnerském vztahu, ale i jinde. Jsi mi podobný? Máš stejné názory na důležité věci? Máš rád stejné jídlo, líbí se ti stejná hudba, volíš stejnou stranu, chováš stejné zvíře jako já? Jsi mi sympatický. A čím víc podobností, tím větší sympatie z obou stran. Proto běžné testy, podle kterých vybírají potenciální dvojice seznamovací portály, kladou tolik otázek ohledně zájmů, preferencí, zálib. Ale sympatie samy o sobě ještě nestačí. Je zapotřebí něco dalšího.

Skoro jako maminka

A tady přichází na řadu stará známá moudrost: při výběru partnera se řídíme zkušenostmi s vlastním rodičem opačného pohlaví. Muži tedy podvědomě pátrají po někom, kdo je v tom, co je pro ně podstatné, podobný mámě, žena po muži podobném tátovi. To platí údajně v osmdesáti procentech případů. Zbylých dvacet procent lidí prý volí právě naopak, z nějakého důvodu hledají někoho, kdo je absolutně jiný než otec nebo matka. Přesto ale i taková volba není „svobodná“ v tom smyslu, že by hledali jen tak někoho. I oni se řídí podle obrazu svých rodičů. Zbývá dodat, že to, čím se partner má podobat rodičům, obvykle nemáme vědomě zpracované. Proto nás také tolik překvapí, když se po pár letech přistihneme při úvaze, jak moc nás rozčiluje chování partnerky, vždyť přesně tohle jsme nesnášeli na mámě…

Na kráse (ne)záleží?

I když to nemusíme považovat zrovna za důležité, dalším faktorem, kterým se řídíme při hledání pana Ideálního nebo paní Ideální, je obyčejný vzhled. Ten podle vědců, kteří se odvolávají na mnoho vědeckých studií, může být až rozhodujícím kritériem, což ocení především zlatokopky. Notoricky známé jsou zásady přitažlivosti žen pro muže: ten správný poměr mezi velikostí pasu a boků, dlouhé, husté a zdravé vlasy, zdravé bílé zuby, zářící pohled, to vše jsou znaky svědčící pro (reprodukční) zdraví. Stejně přísná kritéria mají ženy při výběru muže: tvar boků, tvar obličeje, umístění tělesného tuku (hlavně ne kolem hýždí)…

Podobně jsme na tom, když jde o další kritérium, o věk partnerů. I tady si bez nějakých hlubších úvah nejčastěji zvolíme někoho, kdo je nám generačně blízký. Stále ještě je pro naši kulturu typické, že muži bývají zhruba o tři roky starší než jejich partnerky. Samozřejmě to jde i jinak a můžeme žít šťastně s daleko mladším nebo starším protějškem, ale za cenu toho, že budeme mít pravděpodobně v lecčems méně společného s ním než se svými vrstevníky. Prostě jsme nevyrůstali ve stejné době, takže něco není úplně samozřejmé – hudba, kterou jsme poslouchali, knihy, které jsme četli, seriály, které jsme viděli, a mnoho dalšího.

Dva šťastní pejskaři

Máme také sklon věřit, že zárukou dobrého vztahu jsou společné zájmy partnerů, což podle vědců není nijak od věci. Společné zájmy jsou důležité a hrají roli už při prvotním navazování vztahu. Vzpomeňme si na „faktor sympatie“ – podobné zájmy tvoří jeho podstatnou část. Navíc je z dlouhodobého hlediska lepší, když se partneři na co nejvíce věcech bez potíží shodnou, a mít společné zájmy se vyplatí, už třeba při trávení volného času. Ale samy o sobě nejsou zárukou toho, že se do sebe dva lidé zamilují a budou spolu šťastní.

K vzájemným sympatiím a potažmo vzájemné přitažlivosti se počítají také podobné životní události, podobné prožitky, stejná životní rozhodnutí. Vdovec si například může dobře rozumět s partnerkou, která také přišla o partnera. Opět to není cosi, co by rozhodovalo o bytí a nebytí vztahu, ale roli to hraje. Stejně jako další evergreen, vzdělání. Tady také stále dokola přitahují ženy partneři stejně vzdělaní, anebo i s vyšším stupněm akademického vzdělání, než mají samy. A navíc v tomto ohledu bývají prý podle statistik stabilnější rovnocenná partnerství.

Starší sestra a mladší bratr

Také další moment, který nás může ovlivnit, je u normálních smrtelníků nevědomý. Na naše chování v sociálních vztazích má totiž vliv i naše pořadí mezi sourozenci a to, jestli máme sestru, či bratra. Dva prvorozené to k sobě prý instinktivně táhne, stejně jako dva druhorozené. I když se může zdát, že třeba prvorozená žena, která měla mladšího brášku, a druhorozený muž, který vyrostl pod dozorem starší ségry, se budou báječně doplňovat, nemusí to být ideální kombinace. Nevědomky můžeme pokračovat v modelu „sestra pečuje a řídí, bratr si hraje a je rebel“. Ostatně rodinná situace jako taková hraje roli také. Kdo například žil v úplné rodině, sáhne spíš po někom, jehož rodiče se nerozvedli. Stejně jako někdo z rozvedené rodiny po někom, kdo to má podobně. A zase – údajně jsou takové vztahy nakonec dlouhodobě stabilnější.

A také trocha biologie

A aby to nebylo tak jednoduché, podle biologů nám při výběru toho pravého stojí za zády také naše genetická výbava. Pošťuchuje nás, abychom si za rodiče svých dětí vybírali lidi, kteří nám nejsou moc geneticky podobní, aby naše potomstvo mělo tu nejpestřejší možnou genetickou výbavu. Jak moc náš vztah bude stabilní a jestli spolu i v lásce zestárneme, to prý naše geny nijak moc netrápí. Takže na pouhou „chemii“ trošku pozor… A mimochodem, ty drahé parfémy s feromony či oxytocinem, které mají zaručeně přivábit všechny muže/ženy v okolí, prý příliš nefungují. A i kdyby, ne déle než na prvním setkání.

Jestli už teď máte pocit, že výběr partnera je nakonec stejně spíš sázka do loterie (čti: naše podvědomí to tak jako tak nějak zařídí), máte možná pravdu. Chceme-li příště nenaletět a konečně se trefit a máme-li pocit, že až doposud to byla jedna velká katastrofa, chce to začít pracovat na sobě. Na svých nevědomých vzorcích. Na svých očekáváních… A raději hned. Protože když už jsme u těch statistik, nemůžeme hledat věčně. Podle jednoho výzkumu prý máme jen asi deset pokusů. A navíc – po deseti pokusech už jsme toho nejlepšího partnera nejspíš potkali…

Kateřina Rodná

Mgr. Kateřina Rodná (1974) je psycholožka a psychoterapeutka, věnuje se individuální a rodinné terapii a poradenství. www.dobryzivot.com