Na samotu u lesa. Ale na trvalo!

Původně to byla strojní traktorová stanice v Držovicích u Litoměřic. Teď je tu sýrárna a kozí farma se třemi stovkami koz. Jakub a Jana Laušmanovi přitom pocházejí z Prahy, z Letné a Strašnic. Ale před dvaceti lety se rozhodli, že budou chovat kozy. Jsou jedněmi z mnoha mladých lidí z města, kteří se odhodlali změnit svůj osud a odstěhovat se na venkov. Ne do satelitního městečka, ale na opravdový venkov. Může se Pražák stát venkovanem? Jak je přijímají místní? A dokážou se uživit jako farmáři?

Na začátku byla kniha o chovu koz, kterou si Jakub a Jana četli v Praze v hospodě. Říkali si, že na taková zvířata by si troufli (na rozdíl od krav či býků). Jak se smíchem říkají, „zlého kozla nakonec přepereme, to se s býkem nepodaří“. Představy měli – jak dneska přiznávají – trochu naivní: deset koz v nějakém domečku. Skončilo to tím, že jich mají tři sta, obhospodařují sedmdesát hektarů, mají obrovské stáje a strojní dojírnu. Ta jim zkrátila čas dojení ze čtyř hodin ráno a čtyř večer na polovinu. Do obce celkem zapadli, i když, jak říkají, „nějak moc součástí nějaké lokální komunity nejsme“. Ale to hlavně kvůli práci. „Ono je to hodně i tím, že opravdu pracujeme sedm dní v týdnu. Ale není to ani tak, že by nám tu někdo škodil.“ Jen si ze začátku lidé mysleli, že jsou nějací cvoci, kteří to za dva roky vzdají… Nevzdali. Ale stýkají se spíš s  lidmi, co se také přistěhovali z města. „To tak nějak organicky vyplývá. Ale nikdo nám neškodí, lidi vidí, jak pořád pracujeme.“ Něco městského v sobě ale museli potlačit. „Měli jsme ze začátku dost problém zabít zvíře,“ říká Jana. Ale naučili se to. Pokud zvíře prožije dobrý život (a že ho tu má opravdu dobrý), nevidí v tom už problém. „Když je chováte, musíte být schopný je i zabít. Dneska je plný internet nabídek, že lidé dávají zdarma hospodářská zvířata, protože si je pořídili třeba jen na zahradu a pak na ně nemají čas, omrzí je to, zjistí, že je nemají čím krmit, a darují je.“
Množství práce si tu normální člověk jen těžko představí. Od nevidím do nevidím tu opravdu platí. Aby měli Jakub s Janou čas na rozhovor, museli den předem dělat v sýrárně do desíti do večera. Vstávání v pět ráno je samozřejmé. A odpočinek skoro neexistuje. „Obrovská nevýhoda toho všeho je, že vlastně bydlíme v práci. My si nikdy úplně neodpočineme. Pořád se něco rozvíjí, něco se musí řešit, chodí sem lidi něco koupit nebo se podívat...“ říká Jana. Díky tomu padl i projekt agroturistiky, který byl už naplánovaný a měl připravené financování. „Jenže jsme si uvědomili, že už tak je tu velký provoz na dvoře… A my už jsme tak dost unavení“, říká Jakub. Na farmě je totiž i obchod, lidé se mohou chodit dívat na zvířata, probíhají dny otevřených dveří a stále tu jsou někteří z šesti (když je potřeba, tak více) zaměstnanců. Soukromí si tu člověk moc neužije a pro introverta by to bylo asi za trest… Kromě toho zde bydlí ještě Janini rodiče. „Mamka je tu s nimi už sedmnáct let a strašně nám pomohla s dětmi. Ona odvozila všechny kroužky. Já navíc – právě když jsme začali naplno – onemocněla roztroušenou sklerózou, kterou mám vlastně už deset let. Díky medikaci to ale vypadá dobře. Ovšem měli jsme velký úvěr, malé děti a já na rok odpadla. Takže to by bez mámy nešlo.“ Jana s trochou ironie dodává, že jí roztroušenou sklerózu přivodil právě stres ze zařizování farmy. Těžko říct, ale když se člověk podívá okolo po kvetoucí farmě, ví, že zadarmo to opravdu nebylo.

Klíčovým pro rozjezd byznysu byl začátek farmářských trhů. „Trhy nás zachránily. My jsme tušili, že lidi chtějí to, co děláme, ale nevěděli jsme, jak to k nim dostat. Krámků se zdravou výživou bylo málo a nechtěly nás. Takže trhy super! Ale po těch jedenácti letech už bychom byli rádi, kdyby prodával někdo jiný (smích).“ Na trzích navíc občas dochází k zajímavému střetu civilizací, mezi městskými bio lidmi a farmáři. Ti se tam mohou dočkat dotazů, jako třeba jestli se musí koza zabít, než se podojí. Nebo jestli se dojí kozel. Anebo požadavku, aby se mléko neprodávalo v plastových lahvích, ale v padesátilitrovém zásobníku, ze kterého by si to zákazníci sami natočili. “Jenže někdy lidi přijdou a skoupí padesát litrů, jindy tři. A co já pak…?“ říká Jana. Jana s Jakubem přes těžké začátky uspěli. Museli se naučit hospodařit, mlékařinu, stali se z nich skoro veterináři, prodejci, musí si dělat reklamu, psát granty. Do toho si pamatují většinu ze svých tří set koz. Jejich sýry, jogurty, kefíry či tvarohy mají své vděčné zákazníky. Jak říká Jana, „těch mamin okolo třiceti, co mají rády bio věci, je hodně.“ Zápasí ale se suchem, s byrokracií, s nespravedlivým systémem dotací, který zvýhodňuje velké podniky, ale zdá se, že jsou i přesto spokojení. V malém bytě na Letné si je nějak nedokážu představit.
http://farma.drzovice.info

Placená zóna

Matyáš Zrno