Čtení myšlenek se blíží

Čtení cizích myšlenek bývalo výsadou mágů, mutantů, mimozemšťanů a dalších fiktivních postav z pohádek, hororů nebo sci-fi . Dnes nám otevírají cestu do cizích myslí revoluční objevy na poli neurobiologie a informatiky.

Pokud zahrneme do myšlenek také emoce, pak ovládá čtení myšlenek skoro každý. Maminka nemusí pronést ani slovo a dítě z výrazu její tváře spolehlivě vyčte, jestli se zlobí, nebo raduje. Mimika odrážející základní emoce, jako je hněv, radost, překvapení, znechucení, strach nebo smutek, je společná všem kulturám. Z rozhněvaného obličeje mongolského pastevce vyčte zlost jak burzovní makléř z londýnské City, tak amazonský indián z kmene Yanomami. Čtení emocí z lidských tváří se naučily i počítače. Některé systémy využívající vymoženosti umělé inteligence jsou v tom dokonce lepší než člověk. To není zase až takové překvapení. Umělá inteligence je v luštění poselství ukrytých v obrázcích opravdový přeborník. Například při vyhodnocování rentgenových snímků a pátrání po nádorech prsu jsou diagnostické systémy analýzy obrazu založené na umělé inteligenci jednoznačně úspěšnější než špičkoví lékaři.

Odhalené emoce

V projektech, kde počítače s umělou inteligencí získávají schopnost rozeznávat emoce z mimiky lidské tváře, nejde o pouhé intelektuální cvičení, jehož prostřednictvím by si vědci dokazovali, co všechno umějí. Počítačová identifikace emocí může významně usnadnit život autistům, kteří mají s „čtením“ výrazu lidské tváře velké potíže a při komunikaci se kvůli tomu dostávají do problémů. Nabízejí se i další možnosti praktického využití – například identifikace člověka s naštvaným obličejem může jednou pomoci při odhalení teroristy skrývajícího se v davu. O čem ale člověk přemýšlí, jaké má tužby, plány, vzpomínky… to z výrazu tváře, intonace řeči, gestikulace nebo postavení těla nevyčteme. Za takovými myšlenkami se musíme vydat do nitra lidského mozku.
Výzkum na poli „čtení myšlenek“ byl odstartován dešifrováním aktivit neuronů v mozkových centrech ovládajících pohyb. Ze zcela pochopitelných důvodů se začínalo pokusy na zvířatech. Při jednom z prvních experimentů tohoto druhu se laboratorní potkani naučili hasit žízeň tak, že zmáčkli tlapkou pedál a tím si otevřeli zásobník s vodou. Poté vědci zavedli zvířatům elektrody do motorického centra ovládajícího pohyb přední tlapky a snímali z něj elektrické vzruchy vznikající ve chvíli, kdy potkan stiskl pedál. Následně počítačovou analýzou odhalili typický vzor vzruchů, jaký se při této akci v motorickém centru „rozhoří“. Potom vědci naprogramovali ovládání zásobníku s vodou tak, aby voda tekla i bez stlačení pedálu. Stačilo, když počítač zaregistroval, že z elektrod v mozku potkana přichází vzor vzruchů typický pro stlačení pedálu přední tlapkou.
Když si potkan pohyb tlapky jen představí, „rozhoří“ se mu v pohybovém mozkovém centru velmi podobný vzor, jako když pedál tlapkou skutečně zmáčkne. Pro otevření zásobníku s vodou proto potkan nemusel pohnout ani prstem. Stačilo mu, aby si představil, že tiskne pedál. Počítač zaznamenal typický signál a zásobník otevřel. Potkani to rychle pochopili a napáječku začali otevírat „telepaticky“. Podali tím jasný důkaz, že se vědcům povedlo vyčíst z aktivity mozku „myšlenku“ – i když zatím jen velmi jednoduchou, a navíc zvířecí.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Jaroslav Petr