My ženy máme své zbraně

Je jednou z nejúspěšnějších českých spisovatelek. A to přesto, že její romány nejsou zrovna optimistické. Sama říká, že lidská povaha v sobě obsahuje temné prvky a ji baví je zkoumat. Její novela Jezero získala cenu Evropské unie za literaturu.

Zajímá ji situace žen v islámském světě a zlobí ji, že západní feministky se místo toho zabývají tím, zda jim muž (ne)otevře dveře. Vystudovaná ekonomka, překladatelka a spisovatelka s bulharskými kořeny, britským manželem a třemi česko-anglicko-bulharskými dětmi Bianca Bellová.

Vy jste původem z Bulharska? 

Ano, otec byl z Bulharska, z městečka Kardžali v podhůří Rodop. Kousek od tureckých a řeckých hranic.

To už byla ale docela exotika, ne? Takový trochu Orient. Ano, zrovna v Kardžali je docela silná turecká menšina. Je tam mešita, je slyšet zpěv muezzina a na ulicích i v obchodech se mluví hodně turecky.
Když jste tam jezdila jako malá, ovlivnilo vás to? Já tam trávila každé prázdniny. Ale tehdy to nebyla taková exotika. Za komunistického režimu byla turecká menšina utlačovaná. Tamní Turci nesměli mluvit turecky a o nějaké mešitě si mohli nechat jenom zdát. Ale moje rodina byla bulharská, ta si na tom hodně zakládala.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Matyáš Zrno