Online archiv

Jakými taktikami si exkluzivní magazíny pro ženy získávají své čtenářky? Jaké manipulace používají a proč? Abychom toto zjistili, podrobili jsme analýze články ze tří titulů vycházejících u nás.Zapomeňte na to, co vás učili ve škole, teď je všechno jinak. Médium napadá zvnitřněné návyky čtenářky, zpochybňuje jejich funkčnost a okamžitě nabízí své vlastní řešení.

Zpravodajství o zákroku policie proti účastníkům CzechTeku se stalo mediálním hitem letošního léta. Odsuzována je především jeho tvrdost a nepřiměřenost. Než však začneme chování policistů soudit, podívejme se na psychologicképozadí takovýchto zásahů.Existuje žitý rozpor mezi sociální atraktivitou policejní práce, kterou odráží velká popularita kriminálních a detektivních příběhů u diváků, a zároveň opovržením vůči těmto zaměstnáním v praxi.

Terapeutická metoda, při níž je člověk přímo konfrontovaný se zdrojem ohrožení. Terapeut při ní prochází s klientem ohrožující situaci a ptá se, co nejhoršího by ho mohlo potkat. Klient nejprve popíše situaci, terapeut se hoptá, co by se stalo, kdyby tato situace pokračovala dál. Vede klienta ke konkretizaci toho nejhoršího, co by mohlo nastat. Poté má klient za úkol si představit, co by se stalo, kdyby tato situace nastala. Propast úzkostinajednou dostává konkrétní obrysy a přestává být bezedná. Každá propast má své dno a klient často zjišťuje, že by dokázal zvládnout nebo vydržet i tu nejhorší variantu, která by mohla nastat. Obvykle se mu pak daří aktivovatsvé síly a čelit ohrožující situaci lépe, než když byl paralyzovaný neohraničeným strachem.

Petr Šmolka, psycholog a manželský poradce

"To není normálka, každej slušnej člověk se občas bojí. Strach, to je jako cit v prstech,"říká hospodský na adresu Franty Nebojsy ve Werichově Fimfáru. Snad žádná emoce není v lidské populaci tak rozšířená. A uněkoho může být strach přímo poruchou. Jak se s ním vyrovnat?

Buddhovo učení dává člověku poznat, jak má správně myslet, a ukazuje mu cestu ke štěstí, říká psycholog a buddhistický mnich Mirko Frýba Bhante Áyukusala. Buddhismus nestojí proti poznatkům psychologie, naopak využívá ty nejlepší.

Budete-li používat parfém, budete se cítit a na druhé lidi působit sebevědoměji a jistěji. Ne, to není reklamní slogan - to je závěr, který vyplynul z nové studie japonských vědců publikované v časopise International Journal ofPsychology. V rámci výzkumu absolvovalo 31 žen deseti až patnáctiminutový rozhovor, během něhož byly filmovány. V polovině rozhovoru byla vždy udělána krátká přestávka. Během ní byl polovině z žen stříknut na zápěstí parfém.Po skončení této části studie bylo 18 studentů požádáno, aby porovnali chování žen na videozáznamech před přestávkou a po přestávce. Jednalo se o detailní popis neverbálního chování, očního kontaktu apod. Studentisamozřejmě neměli informace o tom, které z žen měly na zápěstí parfém a které nikoliv. Autoři se rovněž snažili eliminovat další faktory ovlivňující rozdíly v chování. Proto byly obě skupiny žen stejně oblečeny, byly téžsrovnatelné z hlediska osobnostních vlastností.Výsledky pozorování ukázaly rozdíly mezi chováním žen po přestávce. U žen s parfémem na zápěstí bylo popisováno méně pohybů signalizujících nervozitu. Méně často si například na židli poposedávaly, méně často se dotýkalyrukou ve vlasech a na obličeji. U žen s parfémem byla pozorována větší sebejistota po přestávce ve srovnání s první částí rozhovoru. Závěry pozorování byly potvrzeny i účastnicemi výzkumu - ženy, jimž byl aplikován parfém, secítily po přestávce uvolněnější a dominantnější.Výsledky studie pravděpodobně souvisejí s tím, že čichová oblast mozku je velmi úzce propojena se strukturami odpovědnými za naše emoční prožívání. Proto lidé vnímající vůni parfému mohou zažívat relativně silné emočníreakce. Důsledkem může být, že nosíme-li parfém, vede to často nejen ke změně našeho emocionálního prožívání, ale také k následným pozitivním změnám v chování.

Není jednoduché vyznat se v právních otázkách ohledně legality policejního zásahu na CzechTek u Mlýnců u Tachova. Ani posoudit míru agresivity účastníků obou stran. Pravděpodobně ale nejsem jediný, kdo si z následného děnípřipadal jako v Jiříkově vidění: konzervativnímu prezidentovi zabušilo srdce v rytmu techna, masmédia mluvila o technařích jako o"nevinných dětech"(i když tito se své nevinnosti z celého hrdla smáli), hluk, kterývadil na odlehlé louce v pohraničí, nevadil uprostřed Prahy a populární zpěváci, kteří by byli na CzechTek nemilosrdně vypískáni, pro ně skládali hymny. A aby toho nebylo dost, levicoví politici začali hájit ochranu soukroméhovlastnictví, zatímco ti pravicoví hájili svobodu levičáků toto vlastnictví ničit.Snad to patří ke koloritu prázdnin. Daleko víc než mediální mýtotvorná kampaň mně vadil nevědomý komunikační vzorec, v jehož rámci probíhalo vztahování se veřejnosti k policii. Úplně v jiné oblasti se s ním setkáváme ušikan a lynčů:"XY (zde policie) je výborný kopací míč... protože je totální pitomec, a tak si to zaslouží!"V záplavě zpráv a protichůdných informací přestalo jít velmi rychle o to, co kdo vlastně říkal. Začalo jít spíše o postojové proměny lidí. Státní zástupkyně, která rok řešila případ okresních policejních činitelů, protoželoni včas proti účastníkům technoparty nezasáhli, nyní zahájila šetření za to, že zasáhli. Loni zazněla ze strany masmédií a politiků kritika za to, že policie udělala"A", letos z týchž úst zněla kritika, ženeudělala"A". Přitom loni i letos dávali kritici najevo spravedlivé rozhořčení, neboť - přece - pokud se nějaký Velký Rodič snaží sekýrovat, peskovat a neustále moralizovat hravé Dítě (v tomto případě"našeděti"), je na místě se postavit na stranu svobody, autenticity a alternativnosti.Zkušenost ukazuje, že prožitek spravedlivého rozhořčení je vždy spojen s etickým diskurzem. Vždy je také důsledkem zraněného narcismu. Trojici příznaků - narcistické zranění, spravedlivé rozhořčení a etický diskurz -označujeme v hagioterapii termínem Kainův syndrom. Protože to byl poprvé Kain, který si tuto psychologickou zákonitost prožil sám na sobě: nejprve byl zraněn Božím odmítnutím, pak vzplanul"spravedlivým"hněvem akonečně zabil Ábela. Bylo mu totiž"jasné", že Ábel je gauner a na hrubý pytel patří hrubá záplata.Problém rozpravy o policejním zásahu na CzechTek však nespočívá pouze v tom, že zde nalézáme triádu Kainova syndromu; narcistické zranění (nabili přece"našim"dětem), spravedlivé rozhořčení i moralistní diskurz.Problém je v tom, že moralistní diskurz, který spravedlivé rozhořčení provází, bývá většinou mimořádně iracionální. Bývalý prezident označil dav mládežníků s dredy na hlavách za jedinečné obohacení občanské společnosti a lékproti konzumnímu sobectví a cynismu, i když jejich jediným programem bylo pobavit se maximálním hlukem s příměsí chemie a kašlat na ostatní (respektive sobecky a cynicky nadřazovat svou svobodu nad svobodu druhých). Zpsychologického hlediska byly totiž role rozdány jinak, než si sami aktéři mysleli. Hrála se velká berneovská hra: Velkým Rodičem nebyla policie, ale masmédia a veřejnost, respektive technaři, kteří si - na rozdíl od policie,jež si od začátku připouštěla možnost selhání ve vlastních řadách - ani nepřipouštěli, že by se na ně měla vztahovat nějaká omezení. Ku podivu to byla policie, kdo byl do nekonečna peskovaným, sekýrovaným a provinile se cítícímDítětem.Varovné bylo zejména to, že u veřejnosti bylo možné pozorovat rysy Rodiče těžce schizofrenogenního, komunikujícího s Dítětem stylem dvojné vazby, tedy současnými výroky typu"A"a"non-A":"Máškompetenci rozpoznat nutnost silového zásahu a právo ho vykonat"a současně"Jsi totálně nekompetentní idiot, což každý ,normální' člověk (i když tam nebyl) pozná na první pohled". Forma této berneovské hry, hryNa bitvu u Tachova, vede ovšem k podezření, že kromě vědomých a politicky motivovaných procesů zde hrály významnou roli i procesy nevědomé. Zkrátka že veškerá moralistní kritika byla do značné míry formou pseudo-pedagogickéhosadismu. Jak to kdesi naznačila Ludmila Trapková - tátu bylo třeba potrestat, ne pro věc samu, ale protože to mámě a dětem působilo potěšení.

Je smutnou skutečností, že lidé, kteří byli v dětství zneužíváni svými rodiči, dopouštějí se sami v dospělosti častěji zneužívání vlastních dětí. Není však jasné, zda je tato tendence vrozená (resp. geneticky podmíněná), anebonaučená. Dario Maestripieri z Yerkes National Primate Research Centre zkoumal tuto problematiku na opicích makak rhesus. U těchto primátů se totiž zneužívání mláďat rovněž vyskytuje.Z důvodu porovnání vlivu genetických faktorů a prostředí provedl Maestripieri následující postup. Novorozenou samici opice odebral biologické matce a dal jí cizí dospělé samici, aby se o mládě starala jako o vlastní.Některá mláďata byla takto odebrána zneužívajícím matkám a předána těm, které se zneužívání nedopouštěly, a naopak - některá mláďata těchto matek byla svěřena do péče zneužívajícím matkám. Část mláďat (z obou skupin) bylaponechána u svých biologických matek. Následně Maestripieri sledoval, u kterých mláďat došlo k tomu, že sama v dospělosti zneužívala své potomky.Hypotéza o genetické podmíněnosti, resp. vrozenosti tendence ke zneužívání mláďat se nepotvrdila. Rozhodující je pravděpodobně vlastní zkušenost zneužívání ze strany rodičů. Celkem 9 z 16 opic, které byly vychováványzneužívajícími matkami (včetně 4 adoptovaných opic, jejichž biologické matky nezneužívaly mláďata) samo zneužívalo mláďata. V kontrastu s tím žádná z opic vychovávaných normálními (nezneužívajícími) matkami se zneužívánínedopouštěla. Přitom biologické matky 6 z nich patřily do skupiny zneužívajících.Podle Maestripieriho se sklon ke zneužívání může u opičích samic přenášet jak na základě přímé zkušenosti (kdy je samo mládě zneužíváno), tak prostřednictvím observačního učení, kdy je mládě například svědkem zneužívánímladšího sourozence. Zkušenost zneužívání může podle Maestripieriho vést ke změnám v nervové soustavě mláděte.Výsledky této studie, která byla publikována v Proceedings of The National Academy of Sciences, mohou být východiskem pro výzkumy zneužívání u lidí. Nepřímo mohou sloužit k vytvoření efektivních intervenčních apreventivních postupů v boji proti zneužívání.

Stručně

Společenské dění dnes zajímá menší počet obyvatel, jsou však kritičtější a zralejší než v devadesátých letech minulého století. Tehdy medializace často neměla vůbec žádný efekt. Lidé vnímali politiky apriorně. Informace z médiíhodnotili jako"správné", pokud odpovídaly jejich pohledu na dotyčného politika, nebo jako zkreslené, pokud jejich vlastnímu náhledu odporovaly. Od poloviny devadesátých let se pak práce novinářů začala postupněodrážet v nárůstu"známosti", a především"popularity"či"antipatie"politiků. Reakce veřejnosti je však ambivalentní a často přichází se zpožděním. Vyplývá to ze společného projektu Média aveřejné mínění společností STEM a NEWTON IT.Má tedy medializace činnosti politiků vliv na jejich znalost mezi veřejností? Ovlivňují mediálně významné kauzy dlouhodobé vnímání politiků v očích veřejnosti? Jak hodnotí činnost politiků novináři a jak je ve stejné doběvidí veřejnost? Otázka po vlivu médií na společnost zajímá mediální teoretiky i řadové pracovníky marketingových či PR oddělení. O co však je otázka závažnější, o to bývá těžší na ni odpovědět. Projekt Média a veřejné mínění jeunikátní tím, že využívá nejrozsáhlejšího domácího archivu novin, časopisů a také přepisů zpravodajských a publicistických pořadů významných elektronických médií, který spravuje NEWTON IT. Tato data pak jsou porovnávána svýzkumy veřejného mínění, které průběžně provádí STEM. Každý měsíc zpracovává vzorek 1600 až 2000 respondentů, což je nejpodrobnější dlouhodobé šetření postojů veřejnosti v Česku.Sociolog Jan Hartl, ředitel společnosti STEM, soudí, že reakce na jednoduché srozumitelné informace přichází dřív, bývá však krátkodobá. Medializace složitých projektů, jako je například evropská ústavní smlouva, pakpřináší jen minimální odezvu. Hartl také upozorňuje, že reakce jsou ambivalentní: mnohdy pozitivní zpráva vzbudí negativní reakce - tedy nárůst antipatií ve veřejnosti. Příkladem může být omluva ministra Ambrozka za SMS zprávuhrubšího zrna. Teprve s omluvou si lidé uvědomili, že ministr zřejmě udělal něco špatného. Podobně se při bližším pohledu na medializaci ministryně Emmerové ukázalo, že s nárůstem známosti vzrostly také antipatie veřejnosti. Vpolitické oblasti tedy rozhodně neplatí tradované rčení, že každá zpráva o nás je dobrá. Každou konkrétní mediální kauzu je takto možné sledovat po dnech až ke kořenům a přesněji interpretovat ohlasy.Z prvních výsledků je také možné porovnat hodnocení politiků veřejností a médii. Na první pohled je patrná větší vyhraněnost veřejnosti. Je-li politik hodnocen v převážné většině příspěvků kriticky, bývá hodnoceníveřejnosti ještě zřetelněji negativní. V hodnoceném období (jaro 2005) byl jedinou výjimkou prezident Václav Klaus. Ačkoli ho média viděla v souhrnu nepatrně negativně, veřejnost pana prezidenta vnímala zřetelně pozitivně.Naopak nejpodobnější hodnocení médii i veřejností výzkum zaznamenal u ministra Pavla Němce a předsedy ODS Mirka Topolánka. Na příkladu Stanislava Grosse by pak bylo možné ukázat opožděnou reakci veřejného mínění. V době, kdy užkritika bývalého předsedy vlády v médiích ustávala, antipatie ze strany veřejnosti soustavně narůstaly.

Když jsem nedávno připravoval rejstřík jedné učebnice psychologie, zaváhal jsem - patří Jean Piaget čtvrt století po své smrti (16. září 1980) ještě mezi jména lidí, nebo už se stal institucí patřící spíše do věcného rejstříku?Ale můžeme si položit důležitější otázku: Je jeho dílo už uzavřenou a překonanou kapitolou vhodnou právě jen pro učebnice, nebo je dosud živou součástí psychologického myšlení?Ernst von Glasersfeld konstatoval při příležitosti stého výročí Piagetova narození, že celý význam hluboké změny pohledu spojené s jeho dílem byl rozpoznáván jen postupně: nejprve v psychologii dítěte, v období šedesátýchlet 20. století se stala obecně známou teorie stadií kognitivního vývoje, a od osmdesátých let se na Piageta odvolávají různé proudy konstruktivismu, jež jej považují za autora, který vybudoval celou novou epistemologii natroskách metafyzického myšlení. Podle četnosti odkazů na konstruktivismus v nejrůznějších sociálních vědách a pedagogice bychom tedy mohli soudit, že vrchol vlny, kterou pomáhal vyvolat, teprve nastává. To by ale nemuselo býtsprávné kritérium. Behaviorismus v plném rozsahu pronikl do aplikací právě tehdy, když se v psychologii jeho pozice jako hlavního výkladového paradigmatu začala hroutit.Netroufám si hodnotit situaci v psychologii jako celku. Před rokem jsem se zde zamýšlel nad dnešním pohledem na L. S. Vygotského, jehož kulturní psychologie bývá stavěna do protikladu k biologicky založenému pohledu J.Piageta. Napsal jsem, že bych se - mimo jiné pod vlivem neurovědních a evolučněpsychologických výzkumů - spíš klonil právě k názoru Piagetovu, který zjednodušeně říká, že učení následuje za zráním. Zdá se mi dokonce, že dnes užje sám Piaget málo biologický, že je tedy kritizován z pozic nového nativismu: vrozeno nám je víc, než si mysleli piagetovci,"učení"je jen výběr vhodných geneticky předávaných schémat z těch, které nám vložilaevoluce do vínku.Piagetovi bylo někdy vyčítáno, že kognitivní vývoj sice hezky popisuje, ale nedostatečně vysvětluje. Současní badatelé se snaží sloučit pohledy"informačního"a piagetovského kognitivismu v tom smyslu, žeinterpretují kvalitativní změny myšlení v průběhu vývoje dítěte jako projev kvantitativních změn jeho schopnosti nakládat s informacemi - např. postupně se zvyšující rychlosti zpracování či kapacity jeho"pracovní"paměti.Řada pozoruhodně promyšlených experimentů během posledních desetiletí odhalila slabiny v některých klasických výzkumech, opravila naši představu o tom, jaké schopnosti mají děti určitého věku nebo korigovala názor, žekognitivní vývoj probíhá zhruba stejně u všech jedinců a ve všech kulturách. (Jaký důsledek má pro demokratický stát zjištění, že možná dvě třetiny jeho občanů neužívají abstraktní myšlení, které má podle zjednodušeného pojetízvládat pubescent?) Většinou se hlásíme k"falzifikacionismu"a víme, že v principu nelze vědeckou teorii dokázat ani záplavou dokladů, ale k jejímu vyvrácení stačí jeden experiment, jehož výsledek je s ní v rozporu.Nebuďme však naivními falzifikacionisty a přiznejme si, že své oblíbené teorie neopouštíme jen kvůli tomu, že tu jsou nějaká experimentální data, která jim odporují. Vědecké koncepty se opouštějí tehdy, když už nepodněcují aneorientují další bádání a když jsou k dispozici koncepty lepší. Domnívám se, že v obojím smyslu čas opustit Piageta ještě nenastal.Sám pro sebe považuji za dosud stále nedoceněný Piagetův důraz na průsečík gnozeologie a psychologie. Předjímal dnešní"expertní"přístup, když hledal za pomoci nejlepších odborníků (ve fyzice se např. obrátil naEinsteina) ústřední koncepty vědních oborů a pak sledoval jejich genezi u dětí. Jako didaktik zde vidím imperativ studovat učení jako specifické učení konkrétnímu kulturnímu obsahu (např. v jednotlivých školních předmětech),kde může piagetovský přístup jistě mnohému pomoci např. v rámci současné kurikulární reformy českého školství.