Lentilky pod kobercem

Stačí jedna rádoby vtipná poznámka o kozích nožkách, a děvče na sebe deset let nevezme sukni, ačkoli má ve skutečnosti krásná štíhlá lýtka. Zmiňte se před citlivým hochem o plachťácích, a celé dětství stráví zarostlý jak Ezau, aby dlouhými vlasy zakryl své domněle odstálé uši. Hypercitliví jedinci mohou na podobné glosy reagovat ještě hysteričtěji.

Neříkám, že děti jsou z cukru a nesmíme se jich ani slovem dotknout. Jen připomínám křehkost jejich duše, zvláště pokud jde o posuzování jejich těla. Co je pro nás šprým, může být pro ně docela slušné trauma. Nevěříte? Možná by stálo za to vzpomenout si na svá vlastní dětská léta a mindráky spojené s tělesností. Dnes už se tomu smějete, ale tehdy? Pojďme si udělat malou inventuru toho, zač se děti na svém těle stydí a co bychom jako vychovatelé neměli zlehčovat, a už vůbec ne zesměšňovat.  


Princezna Chudovláska

Začněme od těch uší. „Vypadáš jako taxík s oběma dveřma otevřenýma,“ řekla zhruba před čtyřiceti lety v žertu moje babička – a vidíte, pamatuji si to dodnes. Jako bolestnou urážku, samozřejmě. Co já jen strávil času se dvěma zrcátky a pravítkem, když jsem měřil odchylku ušního boltce od lebky. Ještě hůř dopadl spolužák Vycpálek, kterému rodiče nechali plachťáky přišít. Zfušovaný zákrok nedopadl nejlépe a on pak vypadal jako podivný elf.

Oči. Na druhém stupni základky se mi začaly kazit oči a dostal jsem brýle. Za živého boha jsem si je však odmítal nasadit, protože mi podle sestry neslušely. Několikrát jsem dostal pětku z matematické písemky, neboť jsem bez brýlí špatně přečetl zadání napsané na tabuli. Teprve pak to učitelce došlo a přesadila mě do první lavice. Dnes už je naštěstí nosit brýle trendy; občas je mají na nose i děti bez vady zraku jako módní doplněk. 

Nos. Někdo ho má příliš velký, jiný příliš malý. Zuby. Křivé zuby se mohou stát estetickým defektem na celý život. Můžeme jen blahořečit současným výrobcům rovnátek, že je dělají v různých barvách, s cool potisky, svítící a fosforeskující (jen ta cena!). Pihy. Na rozdíl od akné se s nimi člověk musí smířit – ale vždyť kolik jen pihovatých hereček dobylo Hollywood či alespoň Barrandov! Vlasy. Na střední škole jsme měli spolužačku, která měla trochu řidší kštici, nikdo by tomu však nevěnoval pozornost, kdyby ji jeden bodrý profesor nepočastoval přízviskem „princezna Chudovláska“ (sic!). Na abiturientský sraz spolužačka nikdy nepřišla. Asi tuším proč.


Placená zóna

Jiří Lacman