Výraznou většinu času ve škole tráví děti sezením. Proto již naši předkové věnovali značnou pozornost školním lavicím.V 19. století bylo v podstatě ukončeno období, kdy ve školách byly převážně jen dlouhé, pevné lavice pro několik žáků s vodorovnou psací deskou a pevným, netvarovaným sedákem. Konstrukcí a tvarováním školních lavic sezačali značně intenzivně zabývat nejen učitelé, ale s rozvojem školního zdravotnictví i lékaři. Nově konstruované školní lavice měly vyhovovat základním požadavkům: měly umožňovat pohodlné a zdravé sedění, měly ale umožňovat ito, aby se v lavici mohly děti postavit. Rozměry, vzdálenost a sklon psací desky pak měly vyhovovat nejen pro psaní, ale i pro čtení. Dítě nemělo být při žádné z těchto základních školních činností nuceno k nevhodnému, nebodokonce zdraví škodlivému držení těla.V posledních desetiletích 19. století, kdy byla konstrukci školních lavic věnována zcela mimořádná péče, byly již upřesněny základní parametry zdravotně nezávadných a pedagogickým potřebám plně vyhovujících lavic. Bylastanovena optimální vzdálenost kraje sedáku od hrany lavice, stanovena byla i velikost a výška sedáku, který neměl být plochý. Skloněná psací deska měla svými rozměry umožňovat, aby se na ni i při psaní vešly potřebné sešity aknihy, aniž by obtěžovaly či omezovaly vedle či vpředu sedícího spolužáka.O tom, že otázka školních lavic byla velmi pečlivě sledována, svědčily nejen články v pedagogickém tisku, ale i v Časopisu českých lékařů. Zcela charakteristické bylo, že i řada učitelů se snažila nejrůznějšími vlastnímiúpravami, i značně originálním řešením, stávající lavice vylepšit. Názorným dokladem toho byla výstava školních lavic, která se s mezinárodní účastí konala v roce 1889 v Náprstkově muzeu v Praze. Na výstavě byla prezentovánařada pozoruhodných nápadů učitelů, kteří při úpravách a konstrukčních řešení lavic vycházeli ze svých praktických zkušeností. Zcela oficiálně pak byly tyto lavice označovány jejich jmény. Z pražských učitelů vystavovali svélavice Šrůma (s posunovací a navíc i lomenou psací deskou, která umožňovala opření knihy při čtení), či Studnička (s pohyblivým sedákem a pevnou psací deskou). Značnou pozornost vzbudily na výstavě i lavice mimopražskýchučitelů: například Horáčka z Jičína (psací deska se posunovala spolu s kalamářem) nebo Schillera ze Sezemic (společná vysunovací psací deska pro oba žáky, speciální úprava pro krátkozraké a trpící zakřivením páteře.Dlouholetý vývoj školních lavic, kdy dlouhé, pevné a netvarované lavice byly postupně nahrazovány ergonomicky vhodnými lavicemi pro dva, můžeme považovat za jednou z nejviditelnějších změn, k nimž škola postupně dospěla.Časem byly i tyto lavice nahrazovány samostatnými stolky s židlemi, které se daly i volně přemisťovat.

Placená zóna

František Morkes,Muzeum Jana A. Komenského