OPERACE BÁSNICKÉHO STŘEVA

Jenže pak přišly děti a odešla nspirace.                            Přesněji řečeno, nebyl čas na psaní. Jak praví klasik: „Kočárek v kuchyni jest nepřítelem dobrého umění.“ Po několika letech jsem se ale vzepřel. Přece v sobě nepohřbím literární talent jen proto, že mám rodinu! Každou sobotu dopoledne se zavřu v pracovně a budu tvořit. A běda tomu, kdo mě vyruší! Když nastal kýžený čas, pohodlně jsem se usadil za pracovní stůl a nachystal si blok a tužku. Dlouze jsem se zamyslel – a nic. Žádný nápad se nedostavil. Vyhlédl jsem proto oknem na ulici, ale ani tam se nedělo nic poetického. Jen nějaký dědek jel na                            kole s bandaskou pro pivo. Začal jsem z nervozity okusovat tužku, ačkoli vím, že múzy nelétají na zavolanou. Básník Schiller prý dlouhé hodiny upřeně pozoroval nahnilé jablko, než načerpal inspiraci k básni o pomíjivosti                            života. Jiný autor se kvůli tvůrčímu vnuknutí nechal bodnout včelou, další zas stál celý den v mraveništi. Na nic takového jsem neměl čas ani chuť. Navíc na dveře pracovny začaly bušit děti. Pohlédl jsem na prázdný papír a                            ohryzanou tužku. Odemkl jsem.                         „Kolik básniček jsi už napsal, tati?“ ptaly se děti, které se mi hned rozesadily po stole a klíně. „Zatím žádnou,“ přiznal jsem. „Tak my ti pomůžeme,“ řekl odhodlaně nejstarší synek a zadíval se oknem na ulici. Dědek na kole se                            právě vracel z hospody s plnou bandaskou. „Děda jede na kole,“ začal veršovat syn, „střílí při tom z pistole!“ Prostřední potomek pokračoval: „Bába sedí na hnoji, píše si tam úkoly.“ Ani nejmenší se nenechal zahanbit. „Bába           jede na kole, píše si tam úkole,“ pravil vážně a všichni se rozesmáli.