ŽIJEME V NEJLEPŠÍM Z MOŽNÝCH SVĚTŮ

„Za komunistů se špatně nežilo, v létě bylo vedro, v zimě sněžilo, zjara ledy tály, byly povodně, to jste, milé děti, přišly o hodně!“ Žertovná básnička Karla Plíhala přichází na mysl, když se stočí řeč na výuku nedávných dějin. Jak vysvětlit složitou dobu těm, kteří se narodili dávno po sametové revoluci? Ptali jsme se novinářky a někdejší disidentky Petrušky Šustrové, která o časech socialismu s dětmi ve školách často rozpráví.

* Dočetl jsem se v tisku, že na Tachovsku učí dějepis člověk, který tvrdí, že žádná StB neexistovala ani žádné lágry, vše, co se říká o Jáchymovsku 50. let, je prý výmysl. Jak byste reagovala, mít tam své dítě?

Takovému učiteli, nebo spíš jeho nadřízeným, bych řekla, že ten člověk nemůže učit dějepis. Může učit botaniku nebo fyziku, ale ne dějepis. Jiná věc je, že se učitelé dějepisu v látce obvykle bohužel nedostanou za druhou světovou válku.

* Vybavuji si učebnici dějepisu pro 9. třídu, kde mě zarazila formulace: Pokud jste za socialismu nevyčnívali, mohli jste si docela dobře žít. Souhlasíte?

Nepochybuji o tom, že řada lidí si tehdy docela dobře žila. Škola má ale přece kromě vzdělávací funkce taky funkci výchovnou. Není asi moc správné učit děti, že nejlepší je nevyčnívat a držet hubu a krok.

* Napadl mě třeba Černobyl, před jehož důsledky tehdejší režim lidi nevaroval. To se dotklo všech, ať vyčnívali, či nikoli.

Nejen Černobyl. Všech se setsakra dotýkaly zavřené hranice, nedostatek zboží, příšerná ekologická situace i naprostá bezohlednost režimu vůči člověku. Bolševické krédo, že jedinec není nic a důležitá je jen masa, popíralo celý odkaz euroamerické civilizace, kde člověk byl nejvyšší hodnotou.

* Jak dětem přiblížit čas socialismu, a nebýt přitom za toho pověstného partyzána?

I já si dosti se zoufalstvím vybavuji, jak nám do školy vodili ty partyzány, kteří byli všichni výhradně z komunistické strany, což samozřejmě nebyla pravda… Asi je dobré pokusit se dětem přiblížit tehdejší dobu na všedních věcech. Třeba takový obyčejný nákup. Vyrazit ráno nakoupit, to bylo jako jít na lov. Samozřejmě, mohli jste jíst jen chleba s máslem, to bylo možné, ale když chtěl člověk udělat třeba kuře na paprice, tak buď nebyla cibule, nebo paprika, anebo smetana. Uvařit oběd vyžadovalo velké kombinační schopnosti, protože věci se nekupovaly, ale sháněly. K mání často nebyly ani nejběžnější hygienické potřeby jako toaletní papír nebo dámské vložky. Když jste si chtěli koupit auto, museli jste čekat roky, než na vás přišla řada. Stejně tak se čekalo na zavedení telefonu, který měl k dnešním mobilům hodně daleko. Tohle omezování života nesnese samozřejmě srovnání s nacistickými nebo komunistickými koncentračními tábory, ale přece bylo k vzteku. Člověk věděl, že žije v části světa, která není tak chudá, ale kde centrální řízení všechno tak zřídilo až k nežití. Věděli jste, že pár set kilometrů na Západ všechno funguje. Jdete do krámu a koupíte si tam, co chcete, pokud na to máte. Těmito nedostatky trpěli u nás svorně všichni kromě těch nejprivilegovanějších, kteří měli své vlastní obchody, což bylo nedůstojné. Obyčejný běžný život nevypadal jako dneska a není to zdaleka jenom otázka technického pokroku. Je v tom zásadní kvalitativní rozdíl.

* Moji generaci třeba štvalo, že jsme nemohli poslouchat hudbu, jakou jsme chtěli.

Jediné, co šlo, bylo naladit si škrkavé rádio Luxembourg. Žádný YouTube tehdy neexistoval. Když šel člověk na koncert zpěváka, kterého měl rád, ale který se režimu z nějakých ideologických důvodů nelíbil, mohli vás za to taky vyloučit ze školy. Člověk mohl jít do vězení i za to, že opsal knížku na psacím stroji. Dohled panoval nejen nad hudbou, ale i nad literaturou nebo nad filmy. Kdyby dneska mladým lidem někdo shora dirigoval, na co se můžou dívat nebo co mají poslouchat za muziku, asi by se jim to moc nelíbilo.

* Přesto se občas najde žáček, který přijde s tím, že dědeček říkal: Za komunistů to bylo lepší než teď.

Učitel se s tím musí umět popasovat. Většina těchto nářků podle mě není ideologicky podmíněná. Pramení prostě z toho, že dědeček byl tehdy mladý, nic ho nebolelo, líbily se mu holky, mohl se vyřvat na fotbale, protože on to uměl hrát líp. Tyhle věci se stářím trochu mizí. Lidi mojí generace často nostalgicky sledují šílené socialistické seriály, které ale přece nezobrazují skutečnost. Třeba v nesmírně oblíbené Nemocnici na kraji města není ani zmínka o komunistické straně, která tady všechno řídila.

* Jenže dědeček říkal, že tehdy nebyli „chudý a bohatý“.

Přesně s tímhle přišel kdysi ze školy můj synek. Únorový převrat 1948, říkala prý soudružka učitelka, nastal proto, aby už nebyli chudí a bohatí. A manžel to shrnul: „Jasně, tak budeme chudý všichni, to je bezvadný!“



* Složitá doba se složitě vysvětluje. Podle mé zkušenosti dnešní děti třeba nerozumějí pohnutkám Jana Palacha. Proč radši nevzal samopal a nebojoval? ptají se. Jak byste jim vysvětlila smysl jeho činu?

To byla demonstrace. Palach prostě chtěl svou obětí vyburcovat lidi, aby si uvědomili, že není normální, když jedna země vojensky obsadí jinou zemi a ta se tomu podřídí. Jistě si pamatujete atmosféru listopadu 1989. Nějak podobně to vypadalo v létě 1968 - všude bylo plno nadšení a odhodlání nezradit ideály pražského jara. Jenže pak lidi jeden za druhým vystupovali a říkali: Odvolávám, byl jsem pomýlený, s okupací souhlasím. Najednou se všude zrazovalo, jen to svištělo. A Palach chtěl lidi vyburcovat, aby se vrátili k původnímu vzepětí a nadšení. Byl to velmi mladý člověk a neuvědomoval si, že všeobecná aktivita vyžaduje určité podmínky, které se už nevrátí. Nicméně vzpomínané vzbouření roku 1989 ne nadarmo začínalo právě tím, čemu se říkalo Palachův týden. Zoufalý čin Jana Palacha se tak zhodnotil po dvaceti letech.

* A jaký byl význam Charty 77, jejíž prohlášení za celou dobu existence hnutí podepsaly necelé dvě tisícovky lidí? Když se na to dívám zpětně, Charta obhájila čest tohoto národa před svobodným světem. Tedy že všichni nedrželi tu hubu a krok, že se taky někdo ozval. Chartu sice podepsaly necelé dva tisíce lidí, ale bez velkého množství dalších spolupracovníků by to vůbec nešlo. Když máte domovní prohlídku nebo vám vyhodí dítě ze školy, potřebujete okruh lidí, kteří by vás podrželi a pomohli vám. Když jsem se vrátila z vězení, moji spolužáci ze školy přecházeli na druhou stranu ulice, aby je se mnou nikdo neviděl. Ani na sraz třídy mě nepozvali, aby nebyly nepříjemnosti. Nevyčítám jim to, každý člověk má jinou laťku odvahy.

* Na vězení se vás děti při besedách určitě ptají. Je to sdělitelná zkušenost?

Lidská paměť je milosrdná. Zpětně jsem za tu zkušenost nakonec vděčná. Neumím si představit, že bych dobrovolně odešla na dva roky do klauzury, abych přemýšlela o tom, co je v životě důležité a co má smysl. Jistě, je to ponižující, ale pokud vás fyzicky nemučí, dá se to vydržet. Vydržíte, když vám dávají v ešusu žrádlo, které se moc jíst nedá. Něco člověk do sebe prostě natláská, aby nezemřel hlady. Nepříjemné je, že nemáte absolutně žádné soukromí. Sedíte v místnosti dvakrát tři metry pořád s jedním člověkem. A nejhorší je, že venku se pořád něco děje, lidi chodí do kina, do hospody, tancovat - a vy tam sedíte jak jelito. Ale dva roky vězení, to nic není. Staří kriminálníci říkají, že to „vodkroutí na vypínači“.

* Dva roky mi přijde dost.

Teolog Pepíček Zvěřina říkal, že prvních pět let v kriminále to nějak jde, ale pak že už člověk musí hledat nějaké hlubší zdroje. Vzhledem k tomu, že seděl čtrnáct let, asi věděl, o čem mluví. Myslím, že každý, kdo posílá lidi do vězení, by měl někdy v průběhu svého studia či práce být pro nic za nic zatčený, mělo by mu být sděleno nějaké polofalešné obvinění, aniž by věděl, jak to dopadne. Ten zážitek nejde vyvolat uměle, jen autenticky. Ten, kdo rozhoduje o svobodě jiného člověka, by měl vědět, jaké to je, být v té druhé kůži. Takový test by asi nikdo nedopustil, ale když vidím, s jak malou odpovědností soudci někdy rozhodují, říkám si, zkus si, milánku, jít si tam sednout na čtrnáct dní, ať víš, jaké to je.

* Vy jste si takovou obrácenou roli zkusila. Po sametové revoluci jste byla na ministerstvu vnitra u prověrkových komisí, kde se rozhodovalo o dalším osudu estébáků, policistů, pracovníků rozvědky i justice. Jak jste se cítila v té opačné roli?

Zpočátku blbě. Přede mnou seděl takový starší estébák, z kterého tekly čůrky potu. Myslela jsem, že se propadnu. Připadala jsem si jako akční výbor po roce 1948. Večer jsem si postěžovala kamarádovi, který říkal: Jediné, co máš společného s akčním výborem, je, že jsi pitomá jak oni. Copak ty chceš toho člověka poslat do kriminálu? Ty ho chceš jenom propustit z práce, která se už nebude dělat. Aspoň doufám. Státní bezpečnost byla přece politická policie, represivní složka, která pronásledovala lidi jen proto, že si mysleli něco jiného. Na co by nám to bylo v demokratickém státě?

* A na co nám je vlastně dějepis? Proč se vůbec učit o něčem, co už bylo? Častá otázka dětí.

Mladý člověk bere to, v čem žije, jako samozřejmost. Takhle to vždycky bylo a vždycky bude. Proto je docela dobré, aby si mladá generace uvědomila, že to tak vždycky nebylo a že by to případně taky tak nemuselo být. Že se člověk musí o svět, ve kterém žije, taky trošku starat. To považuji za hrozně důležité. Teď se třeba vedou obrovské hádky o smysl Evropské unie. Jestli je to jen byrokracie, kterou by bylo nejlepší zrušit, a tak podobně. Ale je potřeba vědět, jak to vůbec vzniklo, že tady byly nějaké války a totalitní režimy, že se musela překonávat různá historicky vzniklá nepřátelství. A kromě toho, kdyby nebylo sjednocování Evropy, naši mladí by asi těžko mohli dnes jezdit po světě na programy Erasmus a jiné vzdělávací pobyty. To všechno není samo sebou. Z nebe to nepadá, o mnoho věcí je třeba usilovat, i když je to někdy dost svízelné. Jak se říká, žijeme v nejlepším z možných světů. To, že je často nedokonalý a hrozný, je pravda, ale království boží, jak známo, přijde až po smrti.

***

Není asi moc správné děti učit, že nejlepší je nevyčnívat a držet hubu a krok. Petruška Šustrová Novinářka a překladatelka Petruška Šustrová (1947) studovala dějepis a český jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Z politických důvodů studia nedokončila. V roce 1969 byla zatčena a odsouzena ke dvěma letům vězení za své opoziční aktivity. Po propuštění pracovala jako poštovní úřednice a uklízečka. V roce 1976 podepsala prohlášení Charty 77 a zapojila se do disidentského hnutí. Stala se členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, v roce 1985 byla jednou ze tří mluvčí Charty. Po změně poměrů působila v letech 1990-1992 jako poradkyně a poté náměstkyně federálního ministra vnitra. Po odchodu ze státní správy pracovala v médiích. Za svou žurnalistickou tvorbu obdržela Cenu Ferdinanda Peroutky. Když jsem se vrátila z vězení, moji spolužáci ze školy přecházeli na druhou stranu ulice, aby je se mnou nikdo neviděl.

Jan Nejedlý