Už jsem toho měl dost. Toho hlomozu, ignorantství, neúcty a nezájmu. Byl jsem robot, který po vstupu do třídy automaticky spustil: „Takže, vážení, polovina z vás nemá domácí úkol a za košem byl ohryzek, napíšeme si test…“ Když jsem diktoval větu „Dostala jsi dopis od Kláry?“, polovina třídy napsala „Dostala jsi dopis od krávy?“ a dva žáci dokonce „Dostala jsi krámy?“ Už jsem na to neměl. Potřeboval jsem pryč od všech bambiriád, nocí s Andersenem, portfolií, evaluací i inkluzí. Armáda zdivočelých lidiček, kteří si pomalu neumějí ani utřít nudli a vyjmenovat dny v týdnu, mě po pravdě řečeno děsila. „Za klobouček ušetřil, komu hlava nenarostla.“ Toto jsem si opakoval, když jsem obzíral svoji třídu, které vévodil „dysortopedik“, jak jsme mu říkali. Zcela zdravý chlapec, který nedokázal ujít pět kroků bez toho, aby se svalil na zem. Zásadně si totiž nezavazoval tkaničky, které si proto co chvíli přišlápl, a potvrzoval tak, že gravitace funguje i dopoledne. Potřeboval jsem pryč. Pryč mezi normální lidi. Náhoda mi přivedla do cesty paní Cardovou. Tato bývalá ruštinářka se po revoluci přeorientovala nejprve na Herbalife, pak na Oriflame, dále na kadeřnický salon pro psy a nakonec zakotvila jako ředitelka nakladatelství Hubertus s nadnárodní účastí. Při školní akademii se ke mně přitočila a špitla: „Ervíne, jste nějaký neduživý a pobledlý, nechtěl byste pracovat u nás v nakladatelství?“ Zalilo mě štěstí. Když jsem se ptal, v kolik zvoní na první hodinu, uklidnila mě, že u nich nezvoní, a dokonce můžu chodit na devátou. Začátek nástupu do nové práce se kryl se začátkem prázdnin, tudíž jsem tu radostnou zvěst ani nestačil oznámit řediteli. Ale co, však on si šikulka poradí… Paní Cardová mě provedla podnikem. Dva zaměstnanci neměli přezůvky, ale nechal jsem to být. Skončili jsme v kanceláři s počítačem a lampičkou. „Tady bude vaše království, Ervíne,“ řekla ředitelka, načež mi vysvětlila, že „belča“ je plná, tak mě šoupla do „odborky“ na „pop nauč“. Připravovat místo beletrie populárně naučnou literaturu mi nevadilo, jen jsem se trochu zachvěl, když mi napoprvé svěřila dotáhnout projekt antologie Poruchy učení a chování. „Fachají na tom samí na slovo vzatí odborníci,“ ujistila mě paní Cardová, „stačí z nich vymámit texty a drobet je učísnout.“ Její slova se potvrdila vzápětí, když mi přišel mail začínající slovy: „Vášené pne erdaktore, přdem méo odpisu podpisu dopisu…“ Tak navazoval kontakt odborník, jenž napsal příspěvek o dysgrafii. Dozajista s ní měl bohaté zkušenosti. Ani řádka naopak nepřišla od experta na dyslexii. Asi si špatně přečetl adresu. Naštěstí mi nazítří přinesli pohlednici od něj z nedalekého květinářství. Bohužel z ní vyplynulo, že expert si též popletl název nakladatelství a místo do Hubertusu zanesl svůj elaborát do vydavatelství Borneo, kde jej přijali. Než jsem stačil zesinat, rozrazily se dveře a do kanceláře vplul jako peřej rozčepýřený muž. Zatímco mi vyprávěl o své stati do sborníku, stačil mi zalít petúnie, promazat panty u dveří a pochválit košili. Jeho pojednání o hyperaktivitě bude jistě poučné. A vzhledem k tomu, že po jeho návštěvě postrádám diktafon a dva stojánky na tužky, tuším, že autor bude mít co říci i k tématu kleptomanie. Chtěl jsem zavolat do Bornea, ale telefon se rozdrnčel sám. Zvedl jsem sluchátko, z něhož bylo slyšet jen nervózní oddechování. Dovtípil jsem se, že autor referátu o depresi na svěřeném úkolu pilně pracuje. Ještě mi chyběl příspěvek o dyspraxii. Vtom se zvenčí ozvala rána. Z okna jsem spatřil osobní automobil zapasovaný do plotu. Vida, příspěvek je tu. Někdo zaťukal na dveře. Plaše jsem poodstoupil. Byl to účetní z Hubertusu, který mi přinesl smlouvu. Při pohledu na výši platu jsem se zaradoval. Účetní byl zjevně dyskalkulik, tudíž jsem mu nabídl, že by o své poruše mohl napsat rozpravu do sborníku, neboť původní autor dostal zánět žlučovodu. Účetní se urazil. Prý je absolventem střední ekonomické školy v Mníšku pod Brdy a cifra souhlasí do haléře. Teď zas klesla brada mně. Výše platu se nelišila od tarifu ve škole. Lidské zdroje byly podobné jako na ZŠ a ještě mnohem méně roztomilé. A žádné prázdniny. Vypnul jsem počítač a lampičku. Paní Cardové jsem načrtl na lístek pár slov. V recepci jsem sprdnul vrátnou, že je na mobilu a nekontroluje přezouvání. Otevřel jsem vstupní dveře. Ovanul mě svěží letní vzduch. Přede mnou ležely dva měsíce volna jako dva pocukrované vdolky na ošatce z proutí.

Placená zóna

Ervín Bedrníček, kresba: Vhrsti