Online archiv
Mobilní vědecká laboratoř Curiosity Cube se vydala na turné, aby rozvíjela zájem dětí o vědu, technologie, inženýrství a matematiku (STEM). Po Belgii, Francii, Německu, Itálii či Anglii se letos zastavila také v Praze.
Minulý měsíc mělo v pražském divadle Minor premiéru představení Rodinný trenažér aneb Jeden den u Bláhů, které využívá techniku divadla fórum. V inscenaci vzniklé pod režijním vedením Petra Reifa si diváci mohou vyzkoušet hledání vlastních řešení typických rodinných situací v předem připraveném příběhu.
Jak vnímáte návrh ministra školství snižovat, respektive zastropovat počet pedagogů na veřejných školách a také zakonzervovat současný počet žáků na učitele, aby nedocházelo ke vzniku nových učitelských míst? Zároveň se uvažuje i o zvýšení přímé pedagogické činnosti, tedy počtu odučených hodin týdně. Je tento způsob šetření podle vás na místě?
Trendem současnosti je pohoda. A nejen v televizní Osadě, kde se nad jejím aktivním prosazováním můžeme uvolněně pousmát. Pohoda je in. Má být všude a vždycky. Tím pádem tedy i ve školství.
Když nastupovala k moci současná vláda, jejíž třetinu tvoří bývalí učitelé, byla pedagogická veřejnost mírně optimistická. Vzápětí sice nastaly historicky těžké časy, ale školství se zdálo být stále prioritou.
Nejvíce přihlášek na plavání nad rámec toho ve školách hlásí plavecké kurzy na podzim. Po létě jsou děti na koupání zvyklé, a tak rychle přivyknou i pravidelným návštěvám bazénu. Trenéři je tu naučí dovednostem, díky nimž budou ve vodě jistější a změní se z tzv. pasivních plavců v aktivní.
Současní zákonodárci přišli během léta s výbušnou myšlenkou, že za vším stojí ředitel(ka). Učitelé budou pískat podle jejich not. Alespoň tak mluví novela zákona o pedagogických pracovnících. Ředitel by prý měl být více lídrem a učitelé musí poslouchat.
Tachles, Lustig, čili „K věci, pane Lustigu“, je název knižního rozhovoru, který pořídil Karel Hvížďala (ročník 1941) se spisovatelem Arnoštem Lustigem (1926–2011). Kniha vyšla poprvé, v takové ur-verzi těsně před Lustigovou smrtí. Teď vychází ve formátu audioknihy.
Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde. Říkávalo se za našich mladých let. A já si na tohle pořekadlo v poslední době často vzpomenu, když za mnou na psychoterapii chodí mladí lidé, kteří si stěžují, jak byli vychováni – a ze svých neúspěchů, trablů i dalších konfliktů s realitou svého dospělého života obviňují rodiče. Nejčastěji matku, méně často otce nebo prarodiče.
S určováním leváctví a praváctví se v naší společnosti setkáváme především v souvislosti s nástupem do školy. Dítě by si mělo zvolit, kterou rukou bude psát a kreslit. Tento krok se nemusí zdát příliš podstatný, ale realita je zcela jiná. Určení psací ruky podle současných testů je často chybné a může mít velký vliv na kvalitu života v mnoha ohledech. A to nejen v dětském věku, ale i v dospělosti.
Mnozí z nás mívají problém s vnímáním, vyhodnocováním a projevováním zpětných vazeb. Ve vyhrocených případech je odmítáme. Nedochází nám, že si tím komplikujeme život a zřejmě o něco přicházíme. V rodině, ve škole, ve společenských vztazích.
Syndrom vyhoření postihuje pracovníky jakýchkoliv profesí – kosmonauty i prostitutky. Pedagogové však k němu mohou být náchylnější. Jak se s tímto stavem vypořádávají vaši kolegové?
Co je v dnešní době důležitější, než vzdělání? Moderní časopis určený všem rodičům dětí školou povinných a jejich učitelům přináší aktuální informace ze světa školství, rady, tipy a zkušenosti. Na svých stránkách vyvolává diskuzi s odborníky i s veřejností na polemická témata. V každém čísle najdete rozhovor se zajímavými lidmi, kteří mají ke školství skutečně co říci. Rodina a škola pomáhá najít správnou volbu pro vzdělání další generace.