Rovnost, svoboda, vztah

Když touha po vztahu zastíní  nás samotné

Sociolog Anthony Giddens si všímá rozvolnění společenských norem ohledně partnerství a tím také narůstající osobní svobody v tom, jak „dělat vztahy“. Tato svoboda s sebou ale nese zodpovědnost rozhodnout se, jaký vztah chci mít, a také nutnost vykomunikovat to s partnerem. Během seznamování na vlastní hranice příliš nemyslíme, přitom už od první chvíle máme s potenciálními partnery dost věcí jinak. Jsou to obecná očekávání od vztahu – někdo hledá životní partnerství a někdo jen nezávazný sex –, ale i každodennosti jako třeba kolik času chceme být spolu a kolik času potřebujeme od sebe, jak moc si budeme psát nebo jestli budeme dávat společné fotky na sociální sítě. Někdy se bojíme o svých představách mluvit, abychom toho druhého hned na začátku neztratili. Občas chceme vztah tak moc, že se rádi přizpůsobíme takřka ve všem. Zkušenosti z praxe přitom ukazují, že lidé, se kterými máme vztahový potenciál, reagují na signály našich hranic s respektem: „První schůzka byla super a dost to mezi
námi jiskřilo. Už po pár hodinách navrhl, že bychom mohli pokračovat k němu. Přišlo mi to hodně rychlé. Nakonec jsem v sobě sebrala odvahu a řekla mu, že mám osobní pravidlo vidět se aspoň třikrát na neutrální půdě. Byla jsem si jistá, že tím večer skončí. K mému překvapení se usmál a řekl, že to je moc dobré pravidlo,“ sdílí svou zkušenost Bára, která je šťastně zadaná už víc než rok. Sdílet své hranice spíš dřív než později je pro potenciální vztah důležité: buď to nastoluje zdravou vztahovou kulturu, anebo rovnou filtruje partnery, kteří pro nás nejsou vhodní.

Přečtěte si také: Nový vztah – lepší sex?

Přitažlivost dvou extrémů

Někdy se nám daří formovat naše hranice přirozeně za pochodu tak, jak se rozvíjí samotný vztah a náš závazek k druhému. Někdy nás ale čeká už od začátku náročná práce... Teorie citové vazby Johna Bowlbyho a Mary Ainsworth upozorňuje, že řada z nás si ve vztahu hranice hlídá buď příliš a drží si od partnera nepřiměřený odstup, anebo funguje takřka bez hranic, kdy na partnerovi úzkostně lpí. „Kontroluji telefon prakticky každou minutu,

jestli nepíše, a pokud ano, odepisuji okamžitě. Když má čas, vše zruším, jen abychom se mohli vidět. Ona to má naopak. Mám pocit, jako by o mně ani nepřemýšlela, ozve se jen tak občas a má spoustu jiných aktivit,“ popisuje Pavel svoje prožitky z nového vztahu. Ilustruje běžnou zkušenost, že lidé bez hranic a lidé s příliš úzce nastavenými hranicemi se vzájemně přitahují. Za oběma typy chování může stát strach z opuštění, který si neseme z dětství. Úzkostné typy svou aktivitou hledají ujištění o lásce druhého a jdou přes své hranice, lidé inklinující k odstupu zase doufají, že úzce nastavené hranice zabrání zranění. Pro oba typy bývá náročné překlopit randění do dlouhodobého vztahu.

Existují v tom chaosu, kterému říkáme život, zákonitosti, které se neustále opakují? Není to jednoduché, ale dají se najít. Dokonce i ve vztazích.

Začarovaný kruh porušování hranic v dlouhodobém vztahu

10 minut denně pro váš vztah - Nečekejte na krize, abyste se pak snažili zachraňovat, co se dá. Začněte na svém vztahu pracovat právě teď! V knize najdete desítky jednoduchých tipů, které mohou pomoci vylepšit vaše soužití a přispějí k partnerské pohodě.

Téma hranic nás ale neopouští ani tam, kde úspěšně prohlubujeme naše vztahové pouto. Psycholog Joaquín Selva zdůrazňuje, že zdravé hranice mohou být oním rozdílem mezi fungujícím, šťastným vztahem a vztahem toxickým, nefunkčním. „Na začátku to fungovalo moc hezky. Snažil se, vymýšlel program na víkend, chtěl se vídat, ale postupně jeho zájem upadal. Teď ani nevím, jestli spolu žijeme, nebo jenom spolubydlíme,“ říká Jana, která touží po větším respektu a zájmu ze strany svého dlouholetého přítele. „Zatímco já se pořád snažím stejně, možná i víc. Po práci se snažím udělat to doma hezký, vařím, snažím se pro něj být atraktivní...“ doplňuje Jana s tím, že se cítí z neustálého snažení unavená a ze strany partnera přehlížená. I tak může vypadat zkušenost člověka žijícího s nejasnými a nezdravě definovanými hranicemi. Právě dlouhodobě překračované, nepřiměřeně střežené či zcela neexistující hranice utvářejí nezdravou vztahovou dynamiku vrcholící vztahovou krizí. Ta se do vztahu plíží pomalu a nenápadně, ale postupně dochází k čím dál častějšímu zraňování, podrývání vlastní hodnoty a hodnoty partnera, které nakonec vyústí ve vzájemné oddálení. Záleží pak na partnerech, jejich rodinném zázemí a předaných vzorcích, na dosavadních životních zkušenostech a osobním nastavení, zda to dvojice přijme jako příležitost na sobě pracovat a vztah rozvíjet, anebo se rozejde a oba zkusí hledat štěstí jinde.

Asi každý z nás má ve svém okolí vztah, kde se zamilovanost postupem času změnila spíš ve zvyk, než v lásku. Jak se tomu vyhnout? A jde to napravit, když se to stalo vám?

Začít musíme u sebe

V každém případě to neznamená, že jsme v dlouhodobých vztazích odkázáni setrvávat bez
naděje na zlepšení. Naopak, práce s vlastními hranicemi je kontinuální proces, který reflektuje náš individuální vývoj, stejně jako vývoj vztahu samotného. Jinak budou vypadat zdravé hranice mladých lidí na počátku jejich partnerství a jinak partnerů-rodičů po několika dekádách manželství. Práce s hranicemi je seberozvojovou cestou, jak vytvářet nejen zdravý vztah k sobě samým, ale také celistvý hluboký vztah s druhým člověkem. Henry Cloud s Johnem Townsendem, autoři světového bestselleru Hranice (v originále Boundaries in Marriage), přisuzují tématu hranic při práci s páry dominantní roli. Rozvíjet zdravé hranice je dobré nejen pro oba (nebo více) partnerů ve vztahu, ale také pro kondici samotného vztahu. „Potřebuji, aby chápala, že je pro mě důležité jít si zaběhat, do sauny s kámoši, či den po práci zakončit s kolegy v hospodě,“ rozčiluje se Jakub, když mluví o své partnerce. Nestačí však čekat, že nás ten druhý pochopí a bude nás respektovat dřív, než to začneme dělat my sami. Základem je uvědomění, jak naše hranice vypadají v současnosti a jaké bychom si je přáli mít. Co od života chceme, očekáváme? Jaké aktivity, jací lidé mají v našem životě místo? V jakých oblastech dokážeme pro vztah ustoupit, a kde naopak potřebujeme stát sami za sebou? Jak to vypadá, když druzí naše hranice respektují? Čím je mohou překročit a co v nás takové překročení vyvolává? Odpovědi na tyto a další otázky mohou být prvním krokem v cestě za zdravými hranicemi. Pokud nám ale sebereflexe nestačí k vytváření spokojenějších vztahů, možná je třeba systematičtější práce na sobě. Třeba tak, jak popisuje Alena: „Trvalo mi dlouho pochopit, proč nedokážu říct ne, když po mně partner něco chce. Vnitřně jsem cítila, že to nechci dělat, že mě to dostává do zbytečného tlaku, ale teprve až na terapii jsem si uvědomila, že je to moje potřeba se všem zavděčit a získat si tak lásku. Od té doby se učím projevovat si lásku sama, ujišťovat se, že si ji zasloužím i přesto, že nebudu po vůli ostatním, kdykoliv si zamanou.“ Jakmile se nám podaří porozumět sami sobě, můžeme přejít k dalšímu kroku. Tedy sdělovat, co potřebujeme. Joaquín Selva upozorňuje, že je důležité být v tom jednoznační a příliš se nezamotávat do vysvětlování. Není třeba sáhodlouze objasňovat a hledat argumenty pro to, jak se cítíme a co potřebujeme. Právě stát si sám za sebou je klíčovou dovedností pro rozvíjení zdravých hranic.

Nevěřím, že všechny vztahy, které se dostanou do krize, jdou zachránit a lze do nich znovu přivést lásku, důvěru a bezpečí. Existují vztahy, o jejichž konci je rozhodnuto dávno předtím, než vůbec začnou.

Odměnou je láska k sobě i druhým

Ženy, které milují příliš - Je pro vás v životě nejdůležitější, abyste měly koho milovat? Věříte v toho pravého a v to, že život s ním vás navždy zachrání před pocitem smutku a osamění? Že ho změníte k lepšímu silou své lásky? Nudí vás „milí muži“, kteří jsou otevření, laskaví a spolehliví?

Odměnou za budování vlastních hranic je narůstající úcta k sobě samému. Zdravé hranice se pomalu začnou projevovat v různých oblastech našeho života: začneme si čím dál častěji uvědomovat svoje potřeby, myšlenky, pocity a touhy, odlišíme je od těch partnerových a přestaneme je upozaďovat. Získáme víc energie a vitality, kterou jsme ztráceli tím, že jsme potlačovali sami sebe a vycházeli vstříc druhým, aniž bychom opravdu chtěli. Začneme zdravé hranice komunikovat s láskou k sobě a respektem k druhému a tím budovat naši sebehodnotu, uvnitř i navenek. Zdravé hranice posilují naši asertivitu a schopnost říkat druhým upřímně a s jistotou „ano“ i „ne“, a také se nehroutit z odmítnutí. Skrze kontinuální sdílení zdravých hranic a povídání si o tom, co pro nás a pro druhé znamenají, vytváříme prostor pro vzájemné pochopení. Zůstáváme tak ve spojení s druhými, rozvíjíme vzájemnou důvěru a prohlubujeme naše partnerské pouto. Díky hranicím vytváříme rovnocenné partnerství, ve kterém je moc a odpovědnost rovnoměrně sdílena. A právě tak je možné se doprovázet a vzájemně podporovat na cestě za seberealizací.

Zdroje:

Bowlby, J., & Ainsworth, M. (2013). The origins of attachment theory. Attachment theory: Social, developmental, and clinical perspectives, 45, 759–775. 

Cloud, H., & Townsend, J. (2009). Boundaries in Marriage (unknown ed.). Zondervan.  ISBN-13: 978-0-31-031925-2.

Giddens, A. (2013). The transformation of intimacy: Sexuality, love and eroticism in modern societies. 

John Wiley & Sons. Selva, J. B. (2021). How to Set Healthy Boundaries: 10 Examples + PDF Worksheets. PositivePsychology. Com. Dostupné online.