Ozvěny války na Ukrajině

V době, kdy píšu tento příspěvek, uplynul již více než měsíc od okamžiku, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. Více než měsíc s obavami, smutkem a mnoha dalšími silnými emocemi napjatě sledujeme zprávy o dalším vývoji války, která je tak blízko. Nejsme však jen pozorovatelé, účastníme se podpory Ukrajiny jak na úrovni státu, tak přímou podporou uprchlíků u nás. Mnozí pomáhají v uprchlických centrech nebo u sebe doma. Jak prožívají tento boj běženci, kteří k nám přicházejí? Co tato válka vyvolává v nás, Češích? Jak může vypadat další soužití? Jak tím vším projít co nejlépe? 

Zájem o psychickou pomoc roste 

Před dvěma lety na začátku covidové krize jsme spustili portál, kde terapeuti nabízeli psychologickou podporu veřejnosti zdarma. Později jsme navázali dobročinnou sbírkou #hlavunadvodou na pomoc lidem, kteří neměli dostatek financí, aby si psychoterapii sami hradili. Sbírka dnes slouží zejména lidem zasaženým válkou na Ukrajině. 

Během prvního měsíce ukrajinského konfliktu se na nás obrátilo bezmála dvě stě žadatelů. Napřed se ozývali zejména Ukrajinci dlouhodobě žijící v Česku, kteří zažívají silnou úzkost a strach o své rodiny pobývající v zasažených oblastech. O něco později se začali hlásit vyčerpaní dobrovolníci pracující na směny v uprchlických centrech, kteří popisují vysoké nasazení, únavu, přehlcenost a někdy i panické stavy. Nezřídka jsou mezi nimi i ti, kdo sami zápolí s úzkostmi či depresemi, přesto chtějí pomáhat. Nyní mezi žadateli převládají přímo uprchlíci. Z mnohdy mrazivých zpráv, které nám píšou, získáváme plastičtější obrázek o tom, co tyto skupiny prožívají.

Mohlo by vás také zajímat: Lze se při pomoci uprchlíkům z Ukrajiny inspirovat dědictvím holokaustu? Co můžeme udělat pro to, abychom negativní dopad nynějšího ukrajinského konfliktu v budoucnosti omezili? A jaký vliv na mezigenerační přenos traumatu má mlčení? Místopředseda pražského Rafael Institutu Martin Mahler nabízí svou zkušenost.

Vina, bezmoc, strach

Právě to nejčastěji prožívají Ukrajinci dlouhodobě žijící v České republice. Podle statistik Ministerstva vnitra pobývalo v Česku v roce 2021 kolem 200 000 Ukrajinců, z nichž značnou část tvoří studenti a mladí lidé. Opustili své rodiny a sociální zázemí a vydali se do neznáma s nadějí na dobrý život. Zprávy o válce tak mnohé zasáhly v situaci, kdy z pozice budování si vlastního zázemí a kariéry bezmocně přihlížejí tomu, jak je drancovaná jejich země, a sledují ve zprávách ničení míst, na nichž vyrůstali. 

Obrací se na nás s prosbou o podporu v enormním psychickém vypětí. Často mají se svými blízkými jen omezený kontakt a cítí obrovskou nejistotu ohledně toho, zda se s nimi spojí nebo je vůbec ještě někdy uvidí. Pocity marnosti, neschopnost se soustředit, bezmoc. Lidé, kteří se zoufale snaží dělat něco užitečného a pomoci, ale mají jen omezené zdroje. Opakují se příběhy o tom, že náhle nezvládají práci nebo školu, mají obavy, jak se vyrovnají s každodenními povinnostmi, přitom prožívají vinu za to, že nemohou dostatečně pomoci svým blízkým. Nespí, mají problémy se najíst a nemožnost tuto zátěž pojmout se promítá do těla v podobě úzkosti, třesu nebo nekontrolovaných emočních reakcí. Někteří popisují, že bezdůvodně vybuchnou nebo propuknou v nezastavitelný pláč. Pokud jejich blízcí zůstali na Ukrajině, děsí je představa, že se chodí skrývat do krytů za zvuku sirén. Něco takového působí jako z jiného světa. Někteří zase řeší situaci, že ještě nedávno měli úplně jiné plány do budoucna a náhle stojí před úkolem postarat se o své mladší sourozence a další členy rodiny nebo známé. Stejně jako v jakékoliv jiné skupině, i mezi nimi se najdou alkoholici nebo lidé s duševními a vztahovými problémy, což může být další zatěžující okolnost. 

Srdcervoucí příběhy 

Uprchlíci, kteří se nám ozývají, nejčastěji popisují pocity šoku a bezmoci, deprese, bezradnosti a strachu o své partnery a blízké, kteří na Ukrajině zůstali – bojí se jednak o muže, kteří tam bojují, jednak o starší lidi a nemocné, pro něž by přesun byl velmi riskantní. Dojemný příběh nám popsal pán, kterému se povedlo z Kyjeva do Česka dopravit svou pětašedesátiletou matku. Sbalila si s sebou jen pár věcí, mezi nimi bochník kyjevského chleba. Zpočátku nebyla schopna nic dělat. Jeden den jen dlouhé minuty seděla a čichala k tomu starému mokrému bochníku a obviňovala se, že je tady, a ne tam. Prožitek ztráty dosavadního života, ničení míst, kde lidé vyrůstali a měli k nim emocionální pouto, je silným motivem. Najednou jsou tady a musí se zorientovat v nové situaci a prostředí.

Přečtěte si také: Stres válečného konfliktu mění mozek - Profesor Ivan Rektor se snaží se svým týmem zjistit, jak extrémní stres ovlivnil lidi, kteří přežili holokaust, a jejich potomky. Výzkum zahrnuje psychologické testy, zobrazení mozku magnetickou rezonancí a odběr DNA. Dlouhodobým cílem vědců je definovat oběti válečného utrpení, které budou potřebovat péči, zejména psychoterapii.

Jak se k uprchlíkům chovat?

Mnozí se ptají na to, co uprchlíci prožívají, jak jim pomoci a jak s nimi komunikovat. Ačkoliv hrůzy války dopadají na všechny, to, v jakém stavu tito lidé při příchodu do Čech jsou, závisí na různých faktorech. Například na tom, čím si prošli. Jiné to bude u těch, jimž se podařilo odcestovat brzy a mají rodinu v pořádku, a jiné u těch, kdo sami zažili bombardování a přímé ohrožení života nebo ztrátu někoho blízkého. Reakce na takové trauma se může projevovat poměrně různorodě od útlumu až zamrznutí přes emocionální labilitu a výbušnost až po depresivní a úzkostné až panické ataky. Součástí obranných strategií může být i popření a síla nasměrovaná do aktivní pomoci ostatním.

Projevte empatii a neočekávejte vděk

Lidé, kteří se snaží pomoci, bývají někdy překvapení, protože očekávají zejména vděčnost. Je důležité si uvědomit, že běženci ji nemusí být schopni vyjádřit. Mohou být v šoku a z prvotního zatuhnutí se jen pozvolna vymaňovat. Během této fáze často nastupuje vztek, který patří válce, tomu, že se něco takového vůbec děje. Tato agrese se velmi často projevuje v neadekvátních situacích. Je důležité s tím počítat a chápat, že takové projevy jsou přirozenou reakcí a nejsou primárně namířené proti nám.

Lidé z Ukrajiny se mohou posílit například tím, že se zapojí do aktivit a najdou si práci či školu. Každodenní činnosti jim dávají rytmus, pomáhají jim na chvíli nemyslet na hrůzy a vedou je k pocitu samostatnosti. Je dobré jim to umožňovat, podporovat jejich aktivitu a nesnažit se je zachránit a nechat v pasivní roli. Podpůrný je také fakt, že je jedná o sdílenou zkušenost. Přichází velké společenství lidí a možnost sdílet své zážitky a pocity s někým, kdo je v téže situaci, je posilující, vytváří to sounáležitost. 

Co prožívají Rusové?

Ačkoliv se pozornost soustředí zejména na Ukrajince, válka citelné dopadá také na Rusy žijící u nás. Oba národy jsou úzce provázané, mnoho Rusů má část rodiny na Ukrajině a naopak, což dělá z této bratrovražedné války vnitřně emocionálně velmi konfliktní situaci. Je srdcervoucí přihlížet tomu, jak jedna část vlastní krve ničí druhou. Lidé nevěří ani svým příbuzným a zpochybňují jejich prožitky války, protože jsou ovlivněni propagandou. Snaha se s rodinou domluvit bývá často frustrující a vede k nepřátelským pocitům. Rusové, s nimiž jsem mluvila, hovořili o hlubokém studu za to, co se děje. To se dotýká pocitů vlastní identity, toho, kdo jsem, jak mě vnímají ostatní lidé. Bojí se mluvit rusky na veřejnosti ze strachu, aby nebyli odsuzováni za válku, se kterou často nesouhlasí. 

Aktuální dění také vyvolává obavu o další budoucnost včetně kariérního uplatnění a strach z vyhoštění. Ne všichni jsou však na straně Ukrajiny a vznikají konflikty také v rámci této komunity „expatů“. Na druhé straně mnozí uvádějí, že si velmi cení podpory a pochopení, jichž se jim dostává. Nestigmatizovat je důležité. 

Poučíme se z covidu? 

Reakce společnosti v mnohém kopírují to, co jsme mohli pozorovat během pandemie covidu. Na začátku byla velká vlna solidarity, po níž následovala fáze deziluze. V té se zvyšuje prožívání frustrace a hledají se viníci, na kterých by se dala ventilovat, šíří se falešné zprávy. V počátečním šoku z války jsme nejprve jednali soudržně, lidé posílali peníze a dary na charitativní sbírky. S délkou trvání si na hrůzné zprávy zvykáme a reakce se otupují. Najednou vidíme, že pomoc bude dlouhodobá, nestačilo jednorázově poslat příspěvek na účet nějaké organizace. 

Vše se navíc děje v kontextu dlouhodobějšího oslabení ekonomiky, prudce stoupá inflace a s ní i ceny, otevírá se krize bydlení a ne právě zářné vyhlídky na důchod. Část lidí bude situaci vnímat tak, že to, co se děje na Ukrajině, je cizí problém, a my máme vlastních dost. Můžeme pomoci, ale má to své hranice a nejlépe takové, aby se nás to nijak zvlášť nedotklo. Nikdo se přece nechce omezovat. Pokud v takovém naladění narazíme na uprchlíka, který je v emocionálně labilním stavu (z pochopitelných důvodů) a zrovna neoplývá velkou dávkou skromnosti a vděčností, je snadné jej vnímat jako někoho, kdo parazituje, a vybít si na něm vlastní frustraci. Co může pomoci většímu vzájemnému porozumění? Připomínat si, co se v lidech z Ukrajiny asi odehrává a jak každý z nás může a chce pomoci s ohledem na své možnosti. Oni si tuto situaci nevybrali a nevybrali jsme si ji ani my, její tíha dopadá na všechny. Na utrpení ve světě ale můžeme odpovídat hledáním cest, jak vše společně zvládnout. 

Eva Kozáková 

Autorka je psycholožka, psychoterapeutka a neurovědkyně. Od roku 2015 pracuje v Národním ústavu duševního zdraví, kde se věnuje výzkumu schizofrenie a psychedelik. Je členkou České psychedelické společnosti a působí na Psychedelické klinice Psyon. V roce 2020 spoluzaložila portál Terapie.cz a neziskovou organizaci Dělám, co můžu, která nyní zdarma pomáhá lidem dotčeným situací na Ukrajině. 

Foto: Archiv Veroniky Holcové