KOMUNITA MŮŽE BÝT I CESTOU K SEBEZNIČENÍ

Z psychologického a duchovního hlediska nepředstavuje komunita jednoznačný fenomén. Záleží na jejím charakteru, na způsobu života a na ideovém pozadí, které členy komunity spojuje. Komunitou může být nejen charitativníspolečenství, ale i třeba destruktivní kult. Komunitou může být společenství pracovníků Armády spásy, ale i"bratrské"společenství bojovníků ve výcvikovém táboře Al-Kajdy. Vnitřní dynamika skupiny působí, že každákomunita má tendence modifikovat prožívání, myšlení a jednání svých členů. Teprve charakter tohoto jejího"ovoce"rozhoduje, zda život v dané komunitě je pro její členy i pro širší společnost ziskem, nebo cestou k sebezničení.Specifickým případem komunity jsou sekty. Jde o komunity super-totalitního charakteru, v kterých se individuální rozpouští v kolektivním a v kterých vždy hrozí zneužití moci. V tzv. první vlně sektářských válek, kterázahrnovala období devadesátých let minulého století, se takové extrémní zneužívání moci projevovalo především masovými sebevraždami. Počínaje Koreshovými davidovskými adventisty, přes opakované sebevraždy členů okultního Řáduchrámu slunce, až třeba po případ UFO-sekty Nebeská brána (svým způsobem sem ale patří i naši svědkové jehovovi s odmítáním krevních transfúzí). Výjimkou byl útok buddhistické sekty Óm-šinrikjó v roce 1975, kdy v tokijskémmetru zahynulo po útoku sarinem dvanáct nevinných lidí. Co ale bylo původně výjimkou, se po roce 2000 v době tzv. druhé vlny sektářských válek stalo pravidlem. Teroristické útoky"komunit"typu Al-Kajdy, Hamásu neboIslámského džihádu jsou sice také sebevraždami, ale současně jsou vedeny účelem zničit co nejvíce lidí, kteří s danou komunitou nemají vůbec nic společného.Kromě charakteru komunity záleží totiž i na míře identity jedince s ní. Život v komunitě může představovat mechanismus úniku vyplývající z nejistoty osamělého člověka. Jednou cestou může člověk v komunitě postoupit kpozitivní svobodě a může se dobrovolně spojit se světem v lásce a opravdovém vyjádření svých citových, smyslových a rozumových schopností. Druhá cesta, která se před ním v komunitě otevírá, ho ale vede spíš k tomu, aby se vzdalsvé svobody a aby se snažil uniknout své osamělosti tím, že se vzdá své individuality a sloučí se něčím mimo sebe sama. Tímto získá sílu, která jeho vlastnímu já chybí. Že jde o psychopatologii a vyjádření jeho masochistickýchrysů osobnosti jedince, je ale podle Ericha Fromma zcela zřejmé.