Polykratův komplex je tendence udělat chybu (event. potřeba sebepotrestání) ve chvíli, kdy se nám daří příliš dobře. V mytologii vysvětlováno jako strach před žárlivými bohy. Jejich obětí se stal např. Polykratos, vládce Samosu,kterému se vše dařilo. Jeho přátelé projevili obavu, že si tím rozhněvá bohy. Polykratos uposlechl jejich rad a vhodil cenný prsten do moře. Jeho oběť však nebyla přijata a vrátila se mu v břichu ulovené ryby. Polykratoszanedlouho zemřel strašlivou smrtí.Možné interpretace:1.Dokonalost je rouhání. Jung uvádí, že hinduisté stavějí chrámy tím způsobem, že poslední roh zůstane nedokončen. Nejenom bohové, ale i lidé nás mají rádi s chybami - jinak bychom je příliš konfrontovali s jejichnedostačivostí. Řada výzkumů prokázala, že největší sympatie si získávají téměř dokonalí lidé.2.Existuje rovnonáhoda. Ze zkušenosti víme, že stav, kdy vše jde dobře, dlouho netrvá. Podvědomě očekáváme zvrat. Není však jasné, odkud rána přijde. Pokud si újmu způsobíme sami, máme nad ní alespoň kontrolu.3.Malé děti se brzy naučí, že když něco provedou, jistá forma sebepotrestání povede k tomu, že jim rodiče odpustí. Přání dětí a dospělých/rodičů nebývají stejná. Pokud se dítěti dlouho daří to, o co usiluje, jepravděpodobné, že to bude v rozporu s výchovnými záměry rodičů.4.Jakýkoli stav, tedy i štěstí, můžeme pociťovat pouze tehdy, pokud známe jeho opak. Je možné, že ve chvíli, kdy se cítíme již příliš dlouho dobře, podvědomě vyhledáme stav nepohody, který tvoří pozadí jinak příjemné existence.5.V mnoha ohledech nežijeme tak, jak bychom (podle nároků superega) měli, cítíme se za to provinile a pociťujeme potřebu sebepotrestání/hledáme bolest.

Placená zóna

Petr Bakalář