Nepomíjivá těla svatých: vzpoura přírodním zákonům?

Prach jsi a v prach se obrátíš, praví se v Bibli. Nicméně s křesťanstvím se objevil i fenomén nepomíjivých těl – zemřelých, jejichž mrtvá těla ani po letech nepodlehla přirozenému rozkladu tkání. K nejznámějším patří sv. Bernadetta Soubirousová, která na základě zjevení Panny Marie objevila léčivý pramen v Lurdech. Zemřela v roce 1879. Její tělo bylo exhumováno v roce 1909, o deset let později a v roce 1925 znovu. Pokaždé bylo nalezeno bez známek rozkladu. Svědci často popisují i příjemnou květinovou vůni vycházející z těchto exhumovaných nepomíjivých těl (na rozdíl od očekávaného typického pachu hniloby). Dříve byly tyto úkazy, týkající se zpravidla světců, vysvětlovány jako otisk jejich duševní čistoty do tělesné schránky. Jak je vysvětlujeme ve světle dnešního poznání? Barbora Hubatková ve své loňské diplomové práci na katedře sociologie FSS v Brně analyzovala 128 česky i anglicky psaných textů a zjistila, že výklady odborníků se značně liší. Jedni nepomíjivé tělo považují za úkaz, který není možné bezvýhradně vědecky vysvětlit, představuje pro ně objektivně existující kategorii, jejíž podstata uniká řádu „normality“, tedy zázrak. Proti nim ostře vystupují skeptici, pro něž nepomíjivá těla objektivní, reálnou kategorií rozhodně nejsou. Podle nich lze jejich existenci vědecky vysvětlit například zakonzervováním, které je spojené se zásahem člověka (balzamování) či se specifickými přírodními podmínkami, které brání rozkladu tělesných tkání. Květinová vůně může být způsobena méně známým druhem plísní apod. Třetí skupina odborníků připisuje nepomíjivému tělu jakýsi status zvláštnosti. Tento přístup vidí logiku skeptických vysvětlení o mumifikaci, uznává však, že určité aspekty věda plně nevysvětluje. Podle nich možná časem zjistíme, jak a proč jsou tato těla odlišná od normálních, čímž tento jev vysvětlíme.