Hlavně se braňte! VŠÍM…
„Co čumíš, ty p*čo!“ zařval na křehkou dívku instruktor se svaly ve tváři napjatými vztekem. V první chvíli je trochu v šoku nejen ona, ale i většina z dalších asi deseti mladých žen a mužů v místnosti. Vypadají všichni do jednoho jako chlapci a děvčata ze slušných rodin. Jako někdo, kdo na něco podobného není zvyklý. A právě proto na ně instruktor řve. Simulované situace jim mají pomoci dostat do krve postupy pro případ potyčky nebo přepadení. Antropolog by možná řekl, že je mají zbavit kulturního nánosu a objevit v sobě to zvíře, které se má neustále na pozoru, raději uteče, než bojuje, ale když musí, tak bojuje ze všech sil. A zdá se, že se to docela daří. Ve dvojicích na sebe účastníci za chvíli řvou, jako kdyby od malička nedělali nic jiného. Možná ten kulturní nános není tak silný, jak si myslíme…
Není to o svalech
Instruktor Pavel Houdek se k sebeobraně dostal jako mnoho jiných přes šikanu: „Byl jsem takové malé neduživé dítě.“ Někdy ve čtrnácti či patnácti se s tím rozhodl něco dělat. Začal dělat bojové umění a po roce si všiml, že ho už nikdo nešikanuje. „Ale nemusel jsem se prát, nikoho praštit nebo zbít. Prostě to bylo najednou pryč.“ Od té doby neochvějně věří, že sebeobrana je v první řadě věcí mentální. „Nikdo neví, jak ten mechanismus přesně funguje. Cvičením se mi zlepší držení těla a způsob chůze. Nejnovější výzkumy také ukázaly, že stresové hormony jdou cítit, a tak člověk dokáže doslova vyčenichat, kdo má strach a kdo ne. Když cvičím, získám určitou sebejistotu a tolik se nebojím. A jsem potom méně cítit.“ Podle toho začal stavět své kurzy. Není to o síle svalů, ale o tom, že účastníci začnou přemýšlet. Co je to strach a jak funguje? Mám strach jen já, nebo i útočník? Jak toho využít? Jaké mít držení těla? Jak reagovat na verbální útok, aby nepřešel ve fyzický? V těchto věcech jsme totiž my slušňáci pozadu. Pokud jste chodili na učňák, byli na vojně, dělali na stavbě anebo vyrůstali v opravdu špatné čtvrti, spoustu toho instinktivně víte. Naučil vás to život metodou pokus - omyl a stálo to pár modřin. Jenže existují lidé (hlavně ženy), kteří jsou prostě typické oběti. V potřebné době se neotrkali a zločin přitahují. Mimochodem, jeden zajímavý výzkum ukazuje na to, že když se stanete obětí násilného trestného činu, máte dvoutřetinovou šanci, že se vám to do roka stane znovu. Je to o syndromu oběti -něco se ve vás zlomí, začnete mít strach a chovat se jako oběť. A pachatelé to vycítí. Jak? I na to je zajímavý výzkum: V USA ho provedli s několika desítkami vězňů, kteří měli za sebou násilnou trestnou činnost. Pouštěli jim videa z ulice a nechali je tipovat, koho by si vybrali na přepadení. Ukázalo se, že rozhodující bylo, zda si oběť všímá okolí, a také typ její chůze.
Takže první pravidlo je koukat kolem sebe. Styl chůze jde totiž změnit jen těžko… Když Pavel Houdek dostává zpětnou vazbu od účastníků kurzu, jen velmi zřídka se stane, že se někdo reálně fyzicky musel bránit. Velmi často je to o tom, že si lidé všimnou něčeho podezřelého a vyhnou se tomu.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.
PSYCHOLOGIE DNES je časopis o mezilidských vztazích, životním stylu, společenských trendech, o sebepoznání a rozvoji osobnosti. Přináší články předních odborníků psané čtivou formou, rozhovory s kapacitami oboru z Česka i zahraničí, polemiky na aktuální témata, rady pro partnerské vztahy, výchovu i kariéru. Zabývá se prevencí závislostí, výsledky zajímavých výzkumů, sociální sférou apod. Je úspěšně přijímán širokou veřejností, stejně jako v odborných kruzích. Zvláště je ceněn jako inspirativní pomůcka pro studenty humanitních oborů.