Kam jdou lidé s nemocnou duší aneb Česká psychiatrická péče očima pacientů

V České republice žije nejméně sto tisíc lidí s vážným duševním onemocněním; nejčastěji se přitom jedná o schizofrenii. Většina mužů a žen s touto psychickou poruchou onemocněla v období puberty a zažila na vlastní kůži nedobrovolnou hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Jak vnímají svoji zkušenost s psychiatrickou péčí?

Ve věku kolem dvaceti let tak pro hospitalizovaného obvykle skončí normální život. Dostane nálepku bláznů. Neoznačí jej tak pouze zvědavé sousedky, ale ve formě diagnózy, nejčastěji „paranoidní schizofrenie“, i lékaři-psychiatři. Diagnóza schizofrenie je pak vzhledem k atmosféře ve společnosti a zastaralému systému psychiatrické péče vnímána jako ortel na doživotí.

Nálepka na celý život

„Nedobrovolná hospitalizace vyvolává v nemocném člověku úzkost a strach. Může posilovat jeho paranoidní, vztahovačné fantazie a bludy. Dostane silné léky, ale ty vyvolávají ve velké dávce silné nežádoucí příznaky, které z něj udělají nemohoucího ‚ležáka‘,“ popisuje situaci přední odborník na léčbu schizofrenie MUDr. Martin Jarolímek. „Pak se na oddělení dostaví rodiče a začnou se ptát, co se stalo s jejich synem, který aspiroval být předním pražským advokátem. Dozvědí se, že se jedná o schizofrenii, celoživotní nevyléčitelné onemocnění.

Po pětiminutovém rozhovoru s lékařem odcházejí rodiče domů jako trosky,“ říká Martin Jarolímek.

O skutečném obsahu diagnózy lidé moc nevědí. Slovo schizofrenik či schizofrenický znají jen z médií, kde se používá skoro výlučně v negativní formě. To pak vede k další stigmatizaci. „V očích sousedky, která sleduje běžná média, se tichý, naprosto neagresivní jedinec, který pravidelně bere léky a je unavenější kvůli jejich vedlejším účinkům, může jevit jako nebezpečný šílenec, který ji může na potkání zabít,“ říká Martin Jarolímek. Lidé s vážným duševním onemocněním se přitom nedopouštějí násilných činů častěji než jiní lidé. Obvykle jsou naopak terčem pro své okolí. Několik událostí z posledních let však, kdy na své blízké nebo na zcela neznámé lidi zaútočili pod vlivem bludů a halucinací dekompenzovaní jedinci trpící schizofrenií, však pohled veřejnosti jen utvrdilo. Lze to ale klást za vinu jen nepříčetným agresorům? Nejde i o důsledky nedostatečně zajištěné nebo zcela chybějící péče?

Obrovská skupina vážně duševně nemocných lidí nemá u nás jinou variantu než opakované hospitalizace v psychiatrické nemocnici. Po propuštění nemají nemocní téměř žádnou nabídku služeb, které by jim umožňovaly žít doma (pokud možno bez závislosti na rodičích) a řešit své zdravotní a sociální problémy v přirozeném prostředí. Ambulantní psychiatrická péče je jim k dispozici pouze jedenkrát měsíčně (v průměru po dobu dvanácti minut!) a sociální služby mají buď malou kapacitu, nebo ve většině regionů jednoduše neexistují. „Kvalita péče je omezená. Psychoterapie je pro většinu pacientů prakticky nedostupná.

Chybí dostatek ambulantních psychiatrů, zejména pedopsychiatrů a klinických psychologů, dalších pracovníků v psychiatrii působících v rámci zdravotního systému (terapeuti, sestry, sociální sestry, terénní sestry). Není dost akutních oddělení nemocnic, extramurálních zařízení a specializovaných oddělení psychiatrické péče,“ uvedl profesor Praško na semináři uspořádaném v Parlamentu ČR. A doplňuje ho sexuolog MUDr. Marek Páv, náměstek pro léčebnou péči v PN Bohnice: „Lékař sedí v ambulanci, přijde k němu nemocný, něco mu říká. A na základě toho lékař nastavuje léčbu, ale zcela tam chybí systém kontroly, jestli ten člověk žije řádným způsobem, jestli nezneužívá návykové látky, jestli třeba bere léky. To ambulantní lékař nemůže zkontrolovat. V tom jsou ambulantní lékaři zcela ponecháni svému osudu.“ Na podzim roku 2012 Ministerstvo zdravotnictví ČR oficiálně přiznalo, že od začátku devadesátých let nedoznala psychiatrická péče v ČR žádných významných změn, a informovalo o přípravách na reformu psychiatrické péče. Její základní myšlenkou je přenést těžiště psychiatrické péče z velkých psychiatrických léčeben do komunity – blíž k lidem, kteří k tomu, aby mohli žít v domácím prostředí, potřebují fungující zdravotnické a sociální služby. Jádrem reformy by mělo být vytvoření sítě center duševního zdraví, která by pro menší regiony zajišťovala koordinaci ambulantních a terénních služeb. Zatím se prakticky nic z toho, co reforma slibuje, nezačalo realizovat. Celková atmosféra se však změnila. Jednou přiznaná pravda, že péče o lidi s vážným duševním onemocněním je u nás zanedbána, se už nedá popřít.


Placená zóna

Kateřina Málková a Josef Gabriel