Jan Mühlfeit: Dělejte to, na co máte talent!

Pracoval jste v jedné firmě – Microsoftu – přes dvacet let. V dnešní době, u tak podnikavého člověka s mnoha zájmy, mě to překvapuje…

Já jsem byl takový podnikatel uvnitř firmy. Mohl jsem se rozvíjet a přinášelo to výsledky. Každým rokem jsem byl lepší. Když jsem se stal šéfem pro střední a východní Evropu, byli jsme s mým týmem čtyřikrát nejlepší na světě. Takže my tady s dvěma tisíci lidmi jsme udělali větší profit než americký tým s osmi tisíci lidmi v zemi s mnohem větší kupní silou. A takhle jsem se postupně dostal až k Billu Gatesovi, se kterým jsem dělal deset let. Mohl jsem dělat, co mě bavilo. A k té firmě jsem měl emoční pouto.

Jak si člověk získá emocionální vazbu k obrovskému korporátu s tisíci zaměstnanci? Chápu emoční pouto k rodnému statku nebo třeba vlastní kavárně…

Musíte si dát na jednu stranu motivaci a na druhou stranu výsledky. Motivace je vnější faktor. Problém s motivací je ten, že motivační otázky (co budeme dělat, s kým, jak) směřují do racionální části našeho mozku. Ale na té druhé straně, kde je to o inspiraci, se ptáme na to, co dělám a proč to dělám. To je o emocích. A nejhlubší emoční vazbou je láska. Láska k té činnosti. Musíte lidem umožnit, aby sami sebe poznali. Zjistit, na co mají talent. Umožníte jim, aby většinu času díky tomu talentu byli ve flow, tak mají svou činnost rádi. To, co dělají. To není „já miluju tu firmu“. Vy milujete ty lidi v té firmě! Firma je jen skořápka, jakási legální entita.

Takže vy jste měl rád ty lidi?

Ano. Když jsem přišel do Microsoftu, tak Bill Gates inspiroval lidi svou vizí, že počítač bude na každém stole. A já jsem se cítil jako někdo, kdo je součástí něčeho, co mění svět. To samé Steve Jobs. Ten říkal „I challenge status quo!“ – „Čeřím stojaté vody!“ Když lidi začnou věřit stejné věci jako lídr, tak máte vyhráno. A tomu pak začnou věřit i zákazníci. Třeba Apple je víc hnutí a náboženství než firma. V dobrém slova smyslu, protože mají strašně moc loajálních zákazníků, kteří věří tomu, čemu věřil Steve Jobs. A to poselství přežilo i jeho, zakladatele. Já jsem s Apple celý život soupeřil, ale musím to uznat. A takový Harley Davidson je ještě dál. To si zákazníci tetují na tělo…  A o tom to je.  Bill Gates mi říkal: „Já jsem miloval ten software.“ A stal se z něj nejbohatší člověk na světě. A Jarda Jágr miluje hokej a vyhrává Stanley Cupy. Motivace je o penězích, výsledcích atd. A za ty peníze se dají koupit ruce a hlavy lidí. Ale srdce lidí se koupit nedá. Takže je to o odemykání lidského potenciálu.

Bill Gates a Jan Mühlfeit

A jak se ten potenciál odemyká? 

To je jako Hlava XXII. Když přijde na začátku manažer k novým lidem, musí je co nejrychleji poznat, aby dokázal co nejrychleji využít jejich talent a silné stránky. Jen tak je možné, aby si vytvořili emoční pouto k tomu, co dělají. Jednou jsem se zeptal Reinholda Messnera, známého horolezce, jaká je nejlepší cesta na Mount Everest. A on mi řekl, že není žádná nejlepší cesta. Nejlepší cestu si neseme každý v sobě. Někdo má lepší ruce, někdo nohy, každý má jiný styl. Ten vrchol je stejný pro všechny, ale lézt se tam dá z různých stran. A to bylo pro mě ponaučení, že jedna a táž práce se dá dělat stejně dobře s různými talenty. Záleží jen na tom, aby vás ta činnost dostávala do stavu flow, kde člověk podává optimální výkon. Flow je duševní stav, při kterém jste úplně ponořeni do určité činnosti tak, že nic jiného se vám nezdá důležité a jste v tom stavu spokojeni. Je to taková stavba úspěchu a štěstí. Lídr musí udělat to, že maximálně využije talentu svých lidí, jejich genetických dispozic a toho, že to jsou schopni dělat i za těžkých podmínek. Druhá věc je, že lidi musí inspirovat k tomu, aby byli ve flow i v týmu. Když jel Ivan Hlinka s hokejisty do Nagana, bylo to mužstvo, které nemělo být ani mezi prvními pěti.  A vyhráli to. Dominik Hašek mi vyprávěl, že Hlinka přesně věděl, kdo má jaký talent, hokejisty dal synergicky dohromady a od druhého zápasu hokejisti věřili v to, co jejich trenér – že musí vyhrát.  Naše chyba je, že my lidem říkáme hned na začátku: „Udrž si, v čem jsi dobrý, ale hlavně odstraňuj své slabiny.“

A to je špatně?

Ano! Pokud budete odstraňovat svoje slabiny, neudržíte si svoje silné stránky. Já dělám i s trenéry našeho olympijského týmu. A byl jsem svědkem debaty, kdy se někdo ptal trenéra desetibojařů, co se stane, když má desetibojař jednu nebo dvě vyloženě slabé disciplíny. Oni to zkoušeli dělat tak, že půl roku pracovali na slabších disciplínách. Trošku je zlepšili, ale mezitím se zhoršili v těch dobrých. To je přesně to, co se stane, když se zaměříte na své slabé stránky. Příčinou je, že lidi nechápou to, že náš mozek je orgánem, který zabraňuje selhání, ne orgánem, který by a priori umožňoval vítězství. Amygdala, ta emoční část mozku, se chovápr jako taková opička v džungli.  Přeskakuje z jedné věci na druhou a neustále člověku říká, kde může selhat, kde může udělat chybu. Je to takové to klasické „uteč, nebo bojuj“, když uvidíte tygra. „Pokud máš zbraně, bojuj, pokud nemáš, uteč!“ Mozek se zaplaví adrenalinem a kortizolem, zvýší se tepová frekvence a jste připraveni. Jenže zatímco v minulosti si lidé zabojovali nebo utekli jednou za čas, dnes mají toho tygra na pracovním stole každých deset minut. A tenhle stres nejsou schopní dostat pod kontrolu, tu opičku. To se lidé nikde neučí. Ani na těch nejlepších univerzitách.  

Čtěte také: Digitální domorodci

Na druhou stranu má někdy člověk radost z toho, že se mu podaří právě něco, v čem nevyniká. Třeba Winston Churchill měl velkou radost, když si na zahradě postavil chlívek.

To je potom hobby. Něco, co vás dostane do flow, i když nepodáváte optimální výkon.  U mě je to golf. Churchill byl určitě lepší stratég a spisovatel než zedník…  Vy se samozřejmě svým slabinám můžete věnovat, pokud je potřebujete. Ale většinou pracujete v týmu. A silné stránky jednoho člověka pokrývají slabiny druhého.  Já třeba detaily můžu dělat, ale vysává mě to. Víc než detaily mě zajímají strategie a vize. Takže se snažím mít někoho na detaily a já se věnuju celkovému obrazu. Navíc abyste vytvořili hvězdný tým, nemusíte mít samé hvězdy. Musíte mít dobré členy týmu. Ale když jsou lidi ve flow, tak jsou o 500 procent produktivnější, o 450 procent rychleji se učí a o 400 procent jde nahoru kreativita. Když jsme ve flow, tak nevnímáme čas a nevnímáme tu opičku, toho interního kritika, ty strachy... Ona tam sice je, ale je potlačená. To je taková emoční houpačka. Karolínu Plíškovou neporazila v Římě rozhodčí, která udělala jeden chybný výrok. Porazila ji její vlastní hlava, protože opička v hlavě jí říkala: „Ona tě podvedla a bude tě podvádět i dál. Už to nevyhraješ.“ A ona se už nedokázala soustředit. Já jsem bývalý profesionální tenista, tak to znám.

Náš mozek má tři části. Tu logickou, poměrně pomalou, ta se vyvinula nejpozději. Pak emoční, to je ta „opička“. A pak tu nejchytřejší, podvědomí. Tam se ukládá všechno, co jsme prožili. Proto je tak důležitý interní dialog, který sám se sebou vedu. Pokud jsme ve stabilní situaci, rozhoduje logická část. V nové situaci opička zhodnotí, jestli to je bezpečné nebo ne. A ptá se toho podvědomí, které dokáže opičku zklidnit. Federer je třeba hráč, který v dějinách tenisu odvrátil nejvíce matchballů. Protože když ta opička poskakuje a ptá se: „Co mám dělat, co mám dělat?“, tak jí podvědomí řekne, že odvrátilo už takových matchballů, že se není čeho bát. Je to o mentální odolnosti.

Proč jste se tak vrhnul na psychologii? Jste programátor…

Když jsem přišel do korporátu, tak jsem chtěl být úspěšný. A bylo mi jasné, že musím co nejlépe využít svoje lidi. Já jsem na sobě vždycky strašně moc makal, ať už fyzicky nebo mentálně. A to jsem se snažil převést na lidi. Když chcete být úspěšní, tak musíte dělat věci, které vás baví. Ale rozvíjet je. Geny samy o sobě nestačí. Nenahradí tu dřinu. A všiml jsem si, že když lidi dělali věci, které je bavily, tak neměli jenom emoční vazbu k práci, ale i ke mně. Takže já do toho systému hodně dával, ale vracelo se mi to. Ale udělal jsem jednu velkou chybu – odpočíval jsem fyzicky, ale ne mentálně. Na přelomu let 2011–2012 mě postihla těžká deprese, která mě stála téměř život. Ale já se na to dívám pozitivně. Měl jsem depresi půl roku, z toho tři měsíce mě profesor Cyril Höschl léčil v blázinci. První dva měsíce jsem se těšil na to, až umřu. Já jsem byl v práci jako v rauši, bavilo mě to. Ale aby to člověk vydržel, musí umět odpočívat i mentálně. Já jsem třeba dobře spal. Cvičil. Chodil do sauny. Ale nikdy jsem u toho nevypínal hlavu. A nakonec mi všechny chemikálie – serotonin, dopamin atd. – v té hlavě úplně vyschly. Opička mě převálcovala. Já jsem během deprese viděl všechno černě. Jen černá auta, černé kočky… V takové situaci zvládnete zpracovat jen minimum informací, které jsou okolo vás. A když si opička vybírá jen ty negativní, vidíte zkrátka svět jen černě. Zhubnul jsem o třicet kilo, bylo to opravdu hrozné. Ale dobré je, že si to všechno pamatuju. Začalo mě to bavit a psychologii beru jako sebepoznání. Jak zajistit, aby člověk byl nejen úspěšný, ale i šťastný. Můj velký vzor, židovský psycholog Viktor Frankl, říkal, že když máte smysl života, přežijete cokoliv. A on přežil koncentrační tábor.