Online archiv

„Já také nevím, co bude,“ říká Bára, když jí vyprávím o svém strachu z toho, že nevím, co bude. „Mně ale stačí prostě dělat to, co je dobré, a díky tomu vytvářet dobré podmínky pro budoucnost, kterou neznám…,“ pokračuje. Věří na karmu, na to, že co člověk zaseje, v nějaké podobě zase sklidí. V tu chvíli je to pro mě překvapivý pohled. Tím nemyslím karmu, přestože nevím, co si o ní mám myslet, nýbrž to, že by se takto dalo uvažovat v situaci, kdy člověk zažívá velkou nejistotu. Moje mysl, která se do té chvíli zaobírala hlavně svou nejistotou, se zaraženě odmlčela a čeká. A já zatím přemýšlím nad tím, jestli by tohle přesvědčení mohlo být zdrojem důvěry i pro moji mysl, která by tak ráda věděla, co bude, a díky tomu se mohla cítit v bezpečí.

Jako dítě jsem záviděl dospělým, kteří měli tlusté diáře v kožených deskách. Důležitě nad nimi vysedávali, zapisovali a škrtali a každý den měli tak důkladně rozplánovaný, že na stránce nezůstávalo volné místo. Později jsem obdivoval přátele, kteří používali Google kalendář a každý den se jim tam střídala nejrůznější barevná políčka. Život působil pestře, naplněně a důležitě.

Převádět pocity do fyzického pohybu a zaznamenávat je. Soustředit se nikoli na výsledek, ale na proces. Na vznik obrazů, které nejsou jen výtvarným vyjádřením, ale otiskem naší vnitřní svobody a nejhlubší podstaty.

„Kde v půli život náš je se svou poutí, / procházet musel jsem tak temným lesem, / že pravý směr jsem nemohl uhodnouti.“ Tak začíná Dante svou pouť peklem, očistcem a rájem, ztracený v temném lese; tím peklem, nad jehož branou stojí: „Zanechte naděje, kdo vstupujete.“ Jako kdyby před nás Dante stavěl trochu jiný výjev, než jsou obrázky ze sociálních sítí, kde jsme zvyklí prezentovat život jako nekončící sérii úspěchů. Možná ten pravý život začíná v okamžiku, kdy ztratíme směr, kdy selžeme, kdy prohrajeme… A možná nejen tehdy, když „v půli život náš je se svou poutí“.