Online archiv

Každému někdy na partnerově chování něco vadí. Dusit to v sobě není řešení. Jenže jak říct, co potřebujeme a nepodrývat přitom základy partnerského vztahu?

Dobrý den, ráda bych se zeptala, co můžu udělat pro svého syna. Je mu deset let, je inteligentní a zvídavý, rád sportuje a je s ním docela dobré pořízení.

„Simulanta poznám už ve dveřích,“ svěřuje se doktor, který patří mezi vysoce citlivé, a dodává, že často ví o lidech víc, než při práci potřebuje. „Když někdo lže, cítím zápach,“ vykládá na semináři učitel a zvedne se vlna smíchu.

Radkin Honzák: Psychosomatická prvouka. 2017, 352 stran

Zvu vás na malý výlet do dětství. Představte si, že vám daruji krabici dřevěných kostek. Vy z nich s nadšením postavíte hrad a svou stavbu mi hrdě ukážete.

Kdy jste naposledy cítili mrazení po těle při poslechu hudby, ztratili pojem o čase na túře v horách, vnímali zrychlený tlukot svého srdce v objetí druhého člověka, nebo jste v práci pocítili opravdové zapálení či uspokojení? Podle uznávaného německého sociologa Hartmuta Rosy podobné zážitky bytostně potřebujeme. Rosa je definuje jako prožitky, kdy spolu člověk a svět kolem něj rezonují. K tomu ale potřebujeme zpomalit – v životě, práci, vztazích – a hledat „ostrůvky rezonance“ (přátele, naplňující práci, koníčky, rodinu, víru). Když nerezonujeme, můžeme skončit s depresí či syndromem vyhoření.

Z mých spolužáků ze střední školy, říkejme jim Patrik a Ota, zemřeli dva v mladém věku. Jejich osudy se velmi lišily, ale jedno měly společné.

Profesor Gerald Hüther je jedním z nejpopulárnějších německých neurobiologů. Věnuje se především tématům vlivu raných zkušeností, následkům strachu a stresu na zrání a strukturu mozku a významu emocionálních reakcí. Setkali jsme se s ním během konference Neurověda ve vzdělávání, kterou již šestým rokem organizovala společnost Everesta. A dozvěděli se, proč má půst podobný efekt jako droga extáze, proč se muži nevrhají na každou ženu, jako je tomu u zvířat, i proč poruchy sociálního soužití způsobují fyzickou bolest.

Je skvělé, že se duševní onemocnění destigmatizují. Že se o duševně nemocných točí filmy, píšou knihy, že diagnóza dnes neznamená život strávený za zdmi ústavu. Asi poprvé v dějinách se ale stalo, že duševně nemocnému dítěti smrtelně vážně naslouchají nejdůležitější lidí této planety.