Online archiv

Poslední volby pro mě byly docela utrpením. Všudypřítomné billboardy Andreje Babiše zaplavily Prahu zrovna v době, kdy se moje neteř naučila docela obstojně číst. Nikoliv překvapivě si čtení chtěla vyzkoušet a kde jinde než na těch pěkných bílých billboardech hnutí ANO. Dostával jsem tak cestou ze školy pravidelnou dávku hesel typu: „Nejsme jako politici“ nebo „Aby tu chtěly žít i naše děti“. A oblíbená odpověď na jakoukoliv otázku zněla „prostě to zařídíme!“.

Málokteré slovo mělo pro generaci mých rodičů tak ošklivý nádech jako právě „vojna“. Dva roky, kterým se každý snažil vyhnout. Buzerace, šikana a kontakt s lidmi, se kterými byste se nikdy nepotkali: maďarští vojáci z jižního Slovenska, kteří neuměli česky nebo slovensky. Romové, kteří si neuměli vyčistit zuby. Propuštění kriminálníci, kteří naopak uměli všechno… Ale teď tu jsem. Ve vyškovských kasárnách. Dobrovolně na výcviku Aktivních záloh Armády České republiky. A vypadá to opravdu úplně jinak, než jak to znám z vyprávění.

Doktor Benjamin Spock patří mezi nejvlivnější autority z oboru péče o dítě. Jeho knihy jsou obsáhlé, zaobírají se nejrůznějšími stránkami péče o děti a zpravidla prosazují citlivý přístup k dítěti. V jednom případě činí Spock výjimku. Na tu ovšem čtenáře velmi pečlivě připravuje a přesvědčivě argumentuje, že nic jiného se nedá dělat, a že i když se jeho rada může zdát na první pohled poněkud surová, je vyzkoušené, že přináší velkou úlevu rodičům na úkor velmi dočasného smutku dětí. Jde o uspávání nemluvňat. Ta často odmítají usínat sama, a pokud zjistí, že se u jejich postýlky nenachází nikdo z blízkých osob, vypukají v srdceryvný nářek. Podle Spocka nezbývá než nechat miminko zkrátka jednu noc vyplakat. To zjistí, že musí usínat samo, a následující noc již proběhne bez problému. Slavný etolog, laureát Nobelovy ceny Konrad Lorenz jednou přijal za své malé house. Bylo to snadné. Housata považují za svou matku první předmět, který spatří po svém vylíhnutí a který se hýbe. Lorenz přijal roli svědomité husí maminky a na noc si bral house do své ložnice. Zjistil, že se house opakovaně probouzí a polekaně pípá. Lorenz měl naštěstí okoukané chování dospělých hus a věděl, že k uklidnění mláďat používají jeden druh konejšivého zakejhání. Pokusil se je napodobit, house se uklidnilo a usnulo. Zanedlouho se ovšem opět vzbudilo a rituál se opakoval. Lorenz tak musel každou noc několikrát napodobovat husí komunikaci. Rozdíl ve Spockově a Lorenzově přístupu mě bil do očí. Měl jsem pocit, že člověk by se k dítěti neměl chovat hůře než Lorenz k houseti, tím spíše, že dítě je většinou vlastní, zatímco Lorenz své house adoptoval. Manželka měla stejný názor, a tak když naše miminko začalo dávat večer najevo nespokojenost, jeden z nás ho vždy šel ukonejšit. Nevím, nakolik je náš přístup přenosný, možná jsme měli nadprůměrně pohodová miminka, ale každopádně se to dalo zvládnout i bez celonočního pláče o samotě ponechaného dítěte. Když děti o trochu vyrostly, vyskytl se jiný problém – ze všech stran doslova pršící příval sladkostí. Malé dítě funguje jako magnet na bonbony a lízátka. Dostává je od příbuzných, od kamarádů, od prodavačů v obchodě či třeba coby formu pochvaly ve školce, ve škole i v kroužku. Co s tím, když víte, že taková uprostřed dne cucaná sladkost vede k utrpení u zubního lékaře? Zakázat bonbony nemůžete, protože by dítě mělo pocit křivdy, a navíc – stejně ho nemáte celý den pod kontrolou. Nedalo se nic dělat, sladkosti jsem začal od dětí „kupovat“. Za každý bonbon či lízátko dostávají bod a za ten si mohou říct o koupi něčeho jiného, dražšího. Upřímně řečeno, jsem zvědav, kam až tento nápad povede. Mladší syn má našetřeno již ekvivalent více než tisíce korun, což odpovídá zhruba stovce kusů sladkostí. Je ale docela možné, že tím unikl jedné i více plombám. A to není špatný výsledek.

„Jednoho přítele a kolegu, který vedle mne pracoval, jsem co do humoru přímo drezíroval. Navrhl jsem mu jednou, že si uděláme navzájem závazek a budeme den co den vynalézat nějaký veselý příběh, třeba něco, co by se mohlo stát po osvobození a našem návratu.“ (V. E. Frankl o věznění v Osvětimi)

Mé předchozí vztahy byly špatné, soudím tak už jen z toho, že mě pokaždé někdo zradil - buď to bylo podvádění (v podnapilém či bdělém stavu) nebo zvaní si domů jiných žen prostřednictvím internetu. Můj poslední vztah byl tím nejhorším, partner neustále okukoval jiné ženy a prohlašoval, co se mu na nich líbí. Hnusilo se mi to. Nyní mám partnera, který mi vyhovuje po všech stránkách, avšak já se nemůžu zbavit chorobné žárlivosti na něj, resp. na jiné ženy. K tomu všemu začal pracovat u bazénu, což znamená hodně žen v plavkách. Nevím proč, nemůžu se přes to nějak přenést a nechat to být. Neustále myslím na to, že se na ně může dívat, že může myslet, na co chce, a dle mých předchozích zkušeností se mi to absolutně nelíbí. Je nějaká šance, jak se sama vzpamatovat? Jana K.

Je to velké téma. Právě v těchto dnech, tedy na začátku zimního semestru, odjíždí spousta studentů na mnohaměsíční zahraniční studia a stáže. Nejde však jen o studenty, řada lidí také pracuje daleko od svého domova. Delší odloučení proto snadno potká téměř jakýkoli vztah. Jak se s takovou situací vypořádat?

Vážený pane profesore Zlatuško, též pane poslanče a pane děkane, dovolte mi reagovat na dnešní článek uveřejněný na internetu na Seznamu: „Smrt na přání. Před odchodem ze sněmovny chce profesor Zlatuška otevřít velké téma.“ Tímto velkým tématem má být eutanazie a zákon o eutanazii, který chcete prosadit v naší republice. Jsem lékařka a jsem dcera významného českého lékaře. Jsem od dětství vychovávána k tomu, že nikdy nikdo nesmí nikoho zabít. Proto si dovoluji poslat Vám tento svůj protest a věřím, že hovořím též za svého zesnulého otce. Život je to nejcennější, co máme a co existuje na naší planetě. Život jsme si nedali a nesmíme si ho ani vzít, nejen sami sobě, ale ani jiným. Život má svůj smysl jen tím, že je. Život je smysluplný již svou samotnou existencí a podstatou a je smysluplný v jakékoli formě. Životní náplň má každý člověk jinou a ta záleží na nepřeberném množství faktorů včetně genetické výbavy, výchovy, sociálního okolí a řady dalších. Jsou bohužel situace, při nichž lidé trpí. Jsou to nemoci, ale také hlad, války, zemětřesení apod. To však neznamená, že řešením těchto tíživých a někdy až katastrofických okolností je tyto lidi zabít. Považuji za nelogické, jestliže někdo má „pomoci“ druhému od utrpení tím, že ho usmrtí. Utrpení lidí, ale i zvířat a celé přírody, je třeba řešit, mírnit a odstraňovat, ale jinými způsoby než odchodem z tohoto světa. Život se žije tak, jak to jde. Někdy lépe, někdy hůře, ale v každé podobě má život smysl a má také vždy svá pozitiva pro příslušného jedince, který často právě v bolesti a strádání dojde potřebného rozvoje své osobnosti, kterého by jinou cestou nedošel. My dva máme každý zcela odlišné povolání: Vy jste informatik a pracujete s neživými stroji, já jsem psychiatr a pracuji s lidmi, kteří často svůj život těžko unášejí a mnozí sami uvažují o nebytí. V krajním případě si nejednou psychicky nemocný člověk sáhne na život a život ukončí. Náplň práce psychiatra je právě proti tomu bojovat a tyto postižené lidi léčit. Proto je mi tolik proti mysli vůbec nápad někoho usmrtit, aby netrpěl. Jsem pro to, aby lidé netrpěli, ale najděme tedy jinou cestu než smrt. A to nepřihlížím k problémům právním, kdo o smrti má rozhodnout, nebo zda člověk, který chce zemřít, je vůbec odpovědný za své úvahy a činy. A další nemyslitelnou věcí je, že eutanazii by měl provádět lékař. Tedy člověk, který přísahal, že bude svým nemocným jen a jen pomáhat, a který se řídí zákonem „Salus aegroti, suprema lex“, tedy „Zdraví pacienta je nejvyšším zákonem“. Jak tedy nás lékaře chcete přimět, abychom tuto svoji přísahu porušovali a prováděli eutanazii? Dalším nějakým zákonem? A který zákon tedy pak budeme muset dodržovat? Ten, kterým léčíme, nebo ten, kterým máme zabíjet? Z principu tedy s jakoukoli formou eutanazie včetně asistované sebevraždy nesouhlasím a apeluji na Vás jako na mocného a vzdělaného muže, abyste svůj zamýšlený návrh zákona o eutanazii nepředkládal. Naopak Vás vyzývám, abyste své znalosti z oboru informatiky uplatnil životodárným způsobem. Spojme tedy medicínu s informatikou tak, aby lidé netrpěli, ale aby žili.

Ministerstvo zdravotnictví chce učinit z českých pacientů, respektive z jejich organizací, partnery resortu. Cestou k tomu má být samostatné oddělení právního úseku MZ pro podporu pacientů a pacientských organizací oficiálně zřízené od 1. července a jeho poradní orgán Pacientská rada o 25 členech, nominovaných organizacemi a jmenovaných ministrem Miloslavem Ludvíkem během září. Jako každá novinka vzbuzuje i tento cíl zároveň naděje i pochybnosti. Takový orgán by měl jistě být reprezentativní, kompetentní a funkční. Problémem je, že tu zcela jistě nemohou být zastoupeny všechny diagnózy – dokonce ani základní medicínské obory. Především jsou ale celé skupiny pacientů s nejrůznějšími nemocemi, u kterých neexistují podmínky ke sdružování a zakládání organizací. MZ navíc požaduje účast pouze pacientských sdružení v pravém slova smyslu, tedy bez účasti profesionálů. (Kdo bude hájit zájmy seniorů s typickým souběhem více onemocnění?) V dubnovém rozhovoru Psychologie dnes o reformě psychiatrie odpovídal profesor Cyril Höschl i na dotaz k aktivitám pacientských (a rodičovských) organizací. Upozorňoval na jejich význam a úspěšnost v některých zemích, ale skepticky dodal: „To se u nás stále ještě příliš nedaří.“ Ne, nedaří. Samostatných pacientských organizací s právní subjektivitou není v České republice dohromady ani deset. Většinou jde o svépomocná společenství, pro která je právní forma jen nezbytnou podmínkou pro financování jejich klubové a volnočasové činnosti. V poslední době vznikají i organizace nejmladší generace pacientů, zatím bez historie a zkušenosti. Je jen těžko možné si představit, že by „zástupce duševně nemocných“ dokázal obsáhnout znalost problematiky celého širokého spektra duševních poruch s deseti typy zcela rozdílných diagnóz. Jistou pojistkou by snad mohly být články 9 a 10 Statutu Pacientské rady připouštějící možnost vzniku specializovaných pracovních skupin s účastí externistů, profesionálů a jiných expertů. Právě vzhledem k široké a složité problematice oboru psychiatrie by podobná skupina měla logicky vzniknout. Ale znovu: musí být kompetentní a funkční. Iniciátorem myšlenky je paní náměstkyně Teska Arnoštová. Podle její vize by se „kvalifikované“ pacientské organizace měly postupně profesionalizovat a vzhledem k významu své práce být i odpovídajícím způsobem financovány. Dovedu si představit pacientské organizace, které dokážou náročné požadavky splňovat. Obávám se ale, že organizace pomáhající (jen) vymezenému okruhu psychiatrických pacientů mezi ně objektivně patřit nebudou.