Online archiv

Někdy se stává, že když se členové užší rodiny chtějí přiblížit, objeví spíš vzájemnou vzdálenost. Může nás ke stavbě mostů mezi ostrovy inspirovat budování širších společenství? Psychoterapeut MARTIN NAWRATH se zamýšlí nad tím, jak rozvíjet skutečnou komunitu.

Když si uvědomíme, že naše současné problémy často nevznikaly jen v nás, ale jsou důsledkem širšího rodinného kontextu, uleví se nám. Vztahové i ekonomické prostředí, v němž jsme vyrůstali, má velký podíl na tom, s jakými postoji a představami vstupujeme do dospělého života.

Jak nám může psychoterapie pomáhat k tomu, abychom obnovili svůj vztah se Zemí? S britskou arteterapeutkou a jungiánskou analytičkou MARY-JAYNE RUST jsme si povídali o léčivé moci přírodního prostředí, ekologickém aktivismu v době globální krize i o možné pozitivní roli psychoterapeutů ve veřejném prostoru.

K čemu by nám bylo všechno to, čím se obklopujeme a co hromadíme, pokud bychom nepátrali po tom, kým doopravdy jsme a co nám říká naše duše?

Sebevraždy bývají většinou spojené s depresivní poruchou, často nerozpoznanou. Může však k jejich zvýšenému výskytu vést i násilí v předchozí generaci?

Dokonce i při vážných fyzických a psychických potížích pomáhá starodávná a přirozená metoda – tanec. Odhalí i to, co je hluboko skryto. Tanečně-pohybová terapeutka se dělí o svou osobní zkušenost.

Otto Placht je známý jako malíř džungle – už před více než třiceti lety se poprvé vypravil do peruánského pralesa, který proměnil jeho dosavadní monumentální expresivní malbu a obohatil ji o zkušenost radikální jinakosti přírodního světa, šamanských tradic a rituálů, energie mýtů a odlišného způsobu vnímání. Amazonská džungle není prostorem exotického a idylického úniku před civilizací, ale prostředím, v němž se věci přírody i lidského ducha vyjevují ve své opravdovosti, která je zákonitě chaotická, spletitá, živelná a znepokojivá. Cesta takového (sebe)poznání však pobízí člověka dál, nenechává ho ustrnout, ale odměňuje ho prožitky krásy a přesahu. Obrazy Otto Plachta jsou do 22. února k vidění v Praze v Obecním domě.

Závislost není tak rigidní a bezvýchodná, jak se někdy prezentuje. Není to chronické onemocnění vepsané do těla napořád, píše PAVEL NEPUSTIL. Spíš než s nemocí souvisí s návyky, jak je známe z každodenního života. Když se k některým nežádoucím návykům přidají další okolnosti, vznikne zotročující vztah, z něhož není snadné odejít. Pokud však najdeme alternativní zdroje bezpečí, může být tento proces odpoutávání tvořivý a naplňující.

Nejeden čtenář asi považuje adiktologii za módní obor posledních let. Ačkoli užívání návykových látek přesahuje historii lidstva a toxikomanie je popsaná také u některých zvířat, dokončení procesu skutečného etablování tohoto klinického a vědního oboru přece jen chtělo svůj čas. Téměř sto padesát let. A česká stopa je v tomto vývoji viditelná, píše profesor MICHAL MIOVSKÝ.

O své mnohaleté zkušenosti z oblasti adiktologie hovoří terapeutka BARBARA JANÍKOVÁ. Čím ji oslovil přístup Gabora Matého? A proč věří, že lepší než „válčit s drogami“ je mít pochopení pro lidi se závislostí?

Letos potřinácté vyzve Čechy a Češky kampaň Suchej únor k tomu, aby zkusili měsíc abstinovat. Proč má tato akce smysl a co nám pár týdnů odříkání může doopravdy přinést, popisuje JOHANA RŮŽKOVÁ.