Online archiv

Napřed vymyslela sociálně-umělecký experiment Triangl, který propojuje lidi napříč společností, nyní se věnuje umělé inteligenci a využívá ji při terapii. MAGDALENA WESTMAN popisuje své zkušenosti s chatbotem i novými metodami tvorby obrazů.

Obrazy, symboly a otázky míří z člověka před člověka, ze subjektu do světa. Jsou to předobrazy vyjití ze sebe a sebepřekročení. Propojují naše nitro a vnější realitu. Jedním takovým obrazem je i cesta, symbol přesahu i vnitřního setkání se sebou, metafora proměny a duševního zdraví.

Roadtrip nabízí prostor k tomu, abychom obnovili vztah se sebou i s blízkými v neobvyklých podmínkách a nečekaných situacích. Musíme však být odvážní a otevření tomu, co přijde.

S každým novým klientem nebo klientkou se objevuje nový člověk, kterého lze v terapii rozebírat a analyzovat. Celkový obraz však často psychoterapeutům uniká. Jaké jsou hlavní předpoklady úspěšného procesu léčby?

KAREL SMEJKAL touží vychovávat generaci architektů, která se při tvorbě nebude spoléhat jen na nezbytnou odbornou průpravu, ale i na psychologické dovednosti. Na Českém vysokém učení technickém v Praze založil předmět, který se zatím nevyučuje na žádné jiné technické univerzitě na světě.

Je důležitá dokonalost, na níž tak často lpíme, nebo láskyplné přijetí? K léčivé proměně vnímání sebe a světa pomáhají podle husitské farářky nejen biblické příběhy, ale i umění, například hudba.

Jako dítě jsem záviděl dospělým, kteří měli tlusté diáře v kožených deskách. Důležitě nad nimi vysedávali, zapisovali a škrtali a každý den měli tak důkladně rozplánovaný, že na stránce nezůstávalo volné místo. Později jsem obdivoval přátele, kteří používali Google kalendář a každý den se jim tam střídala nejrůznější barevná políčka. Život působil pestře, naplněně a důležitě.

Převádět pocity do fyzického pohybu a zaznamenávat je. Soustředit se nikoli na výsledek, ale na proces. Na vznik obrazů, které nejsou jen výtvarným vyjádřením, ale otiskem naší vnitřní svobody a nejhlubší podstaty.

„Kde v půli život náš je se svou poutí, / procházet musel jsem tak temným lesem, / že pravý směr jsem nemohl uhodnouti.“ Tak začíná Dante svou pouť peklem, očistcem a rájem, ztracený v temném lese; tím peklem, nad jehož branou stojí: „Zanechte naděje, kdo vstupujete.“ Jako kdyby před nás Dante stavěl trochu jiný výjev, než jsou obrázky ze sociálních sítí, kde jsme zvyklí prezentovat život jako nekončící sérii úspěchů. Možná ten pravý život začíná v okamžiku, kdy ztratíme směr, kdy selžeme, kdy prohrajeme… A možná nejen tehdy, když „v půli život náš je se svou poutí“.

Smysl života, jeho hledání, nalezení či naopak ztráta, to je velké lidské téma. Jak najít cestu ke štěstí? Stačí jen vyslovit svá přání a doufat, že se nám splní? Křesťanská tradice nabízí jiný pohled.

V prosinci 1897, šest let poté, co odjel z Francie na Tahiti v naději, že zde objeví nedotčený tropický ráj, prožíval Paul Gauguin psychickou krizi. Místo toho, aby žil za přijatelné peníze a rozvíjel své umění, byl frustrován probíhající modernizací této francouzské kolonie, unaven hádkami s místními úřady, sužován finančními těžkostmi, osaměním a vážnými zdravotními potížemi. Navíc zemřela jeho milovaná dcerka.

Humanitní obory se k otázce smyslu života hojně vyjadřují. Ať už zastáváme jakékoli vědecké paradigma, existenciální potřeby stojící v centru lidské osobnosti nelze přehlížet. I proto se těchto nejhlubších témat dotýká v podstatě jakýkoli volní akt, ty umělecké nevyjímaje.