KDO TO MÁ UČIT, KDYŽ TO NIKDO NEUMÍ

S Jiřím Stivínem jsme si povídali v jeho domě ve Všenorech u Prahy, kde založil Centrum pro improvizaci v umění a pravidelně zde pořádá improvizační dílny pro děti i dospělé s názvem CAP-ART. Jiří Stivín sice na podzim oslavil sedmdesáté narozeniny, ale energie má snad víc než všechny děti a všichni dospělí, se kterými na CAP-ARTu hrál, dohromady. Jen během měsíce října odehrál dvaadvacet koncertů. Rozhovor jsme vedli průběžně celý den, za námi se nepřetržitě ozývaly zvuky fléten, klavíru, kytary a do rozhovoru se zapojovali všichni, kteří stáli kolem, zejména kytarista Jaroslav Šindler, který se workshopu zúčastnil jako lektor. Přišel jsem ráno a Mistr právě vstával po včerejším náročném večerním koncertu v rámci CAP-ARTu. Když jsem se s kytarou v levé ruce a s diktafonem v pravé představil a požádal o rozhovor pro časopis Rodina a škola, řekl mi, že s tou výchovou je to problém. „Nejdůležitější povolání na světě, který se nikde neučí, je vychovávat děti a vládnout,“ řekl mi. Náš rozhovor jsem zaznamenal, tak jak Mistr mluví – zásadně „jak mu zobák narost“.