Online archiv

Projekt Speedmat vznikl jako počítačový program pro procvičování základního učiva matematiky. Po dvaceti letech vývoje zůstává podstata stejná – spočítat v časovém limitu správně co nejvíce příkladů a na závěr se pobavit i poučit u vtipného hodnocení. Nejvíce atraktivní je část testovací, kde se soutěží o originální diplomy a speciální žlutá trička. Po testu žák uloží svůj výsledek do tabulky rekordů na internetu. Sadu pěti diplomů získává každá škola, zisk dalších bonusových diplomů záleží na šikovnosti žáků. Obsahem testů je učivo ZŠ pro žáky od 8 do 16 let. Učivo je v české i slovenské verzi, takže uživatel vidí výkony dětí doslova od Šumavy k Tatrám. Testovací program najdete zdarma ke stažení, zpoplatněná je pro školy soutěž o ceny. Velkou výhodou je, že na rozdíl od různých olympiád nemusí učitelé s žáky nikam cestovat. Žák může trénovat i doma, ale do soutěže se může zapsat jen ve škole pod dohledem pedagoga. Více informací na www.speedmath.eu.

Téměř každý člověk žijící v České republice má mezi svými příbuznými či blízkými někoho, kdo emigroval. Někoho, s kým se v období komunistického Československa neviděl dlouhé roky, možná dokonce už nikdy. Mohli si posílat pouze dopisy – dopisy psané přes železnou oponu. A právě ty teď hledají dramaturgové projektu Příběhy bezpráví. Jak říká jedna z organizátorek Veronika Stehlíková: „Letos si budeme připomínat 30. výročí sametové revoluce a opětovného otevření našich hranic. Chceme proto pro mladé lidi, kteří se již narodili do svobody, vytvořit film založený právě na korespondenci posílané z obou stran železné opony. Přiblížíme jim tak odloučení, které onomu otevření hranic mnohdy předcházelo. Moc vás proto prosíme, pokud nějaké takové dopisy máte, případně také fotografie, deníky, výstřižky či pohlednice patřící autorům těchto dopisů, podělte se o ně s námi. Případně předejte tuto výzvu těm, kteří by podobné materiály mohli mít.“ Příspěvky laskavě posílejte na adresu: veronika.stehlikova@pribehybezpravi.cz.

Ve 14. ročníku projektu Dětský čin roku byly oceněny dobré skutky žáků základních škol i víceletých gymnázií. Děti letos poslaly do soutěže přes šest set třicet příběhů, v nichž popisovaly dobrý skutek svůj či svých kamarádů. Soutěžilo se v kategoriích Záchrana lidského života, Pomoc ostatním, Kolektivní pomoc, Pomoc přírodě, Dobrý nápad, Pomoc na netu a Pomoc starším lidem. O vítězích rozhodly děti prostřednictvím internetového hlasování na stránkách www.detskycinroku.cz. Za všechny malé hrdiny jmenujme dvanáctiletého Martina Zuzka z gymnázia Dobruška. Martin trpí cukrovkou stejně jako jeho spolužačka Anička. Jednoho dne se jí ve škole udělalo nevolno a zkolabovala. Než přijela záchranka, Martin i díky vědomostem z diabetického tábora věděl, jak jí poskytnout první pomoc. V její tašce našel glukagon, který jí aplikoval do stehna, a instruoval učitele, co dalšího je potřeba udělat, aby se Anička probrala z kómatu.

Proč je v dnešní době kreativita neboli tvořivost nezbytná? Proč je nezbytné se podílet na podpoře tvůrčího myšlení žáků? Jakým způsobem je možné v žácích podporovat kreativní přístup? A je to vůbec v silách pedagogů? Pojďme se pokusit tyto otázky kreativně zodpovědět.

Tytam jsou časy, kdy se u konkurzu na ředitele základky sešlo deset a více uchazečů. Dnes není neobvyklé, že komise „vybírá“ z jediného adepta, případně že se nepřihlásí vůbec nikdo. Co se to stalo s tímto na pohled prestižním zaměstnáním?

Zdá se vám to jako nesmysl? A přece společnost Pragulic nabízí i pro školní kolektivy procházky Prahou, při nichž je průvodcem člověk bez domova. Jsou to ovšem trochu jiné exkurze než ty tradiční na Pražský hrad či Malou Stranu, kdy davy turistů putují za vztyčeným barevných deštníkem. S pracovníky Pragulic se dostanete na místa, která jsou spjata s bezdomovci, narkomany či prostitucí. Každý z průvodců má trochu jinou trasu a hlavně jiný životní příběh, který po cestě vypráví. Ústředním bodem těchto osudů se stal život na ulici. Asi ne každý z nabízených průvodců je vhodný pro mládež, ale rozhodně bychom neměli ani dětem zatajovat odvrácenou tvář města i prostý fakt, že na dno se člověk může dostat velice lehce. S lidmi, kteří skončili bez domova kvůli závislosti na alkoholu či drogách, kvůli dluhům nebo třeba kvůli rozvodu, by se mohli setkat středoškoláci stejně jako třeba deváťáci ze základky. A docela by to souznělo i duchem nadcházejících svátků, během nichž bychom se přece měli zajímat o své bližní.

Nakladatelství Meander založilo před časem ambiciózní edici nazvanou Manamana, v níž se rozhodlo představit dětem biblické příběhy. Převyprávění se ujala principálka nakladatelství Ivana Pecháčková, každou knihu ilustroval jiný výtvarník z nejmladší generace ilustrátorů. „Myšlenkou převyprávět dětem poutavým způsobem Bibli jsem se zabývala již řadu let. I proto jsem se vydala z Lourdes do Compostely, nachodila přes tisícovku kilometrů a na Caminu poztrácela poslední zbytky pochybností o smyslu existence,“ řekla o své motivaci autorka. V drobných knížkách od Stvoření světa až po svazek Bůh zkouší Jóba zvolila civilní jazyk s příměsí archaičnosti, aby se podařilo uchovat něco z posvátné atmosféry textů. Komplet Starého Zákona vyšel na dvaadvacet svazků. Jak říká v doslovu literární historik Ondřej Hník: „Jestliže je na světě něco opravdu těžkého, aniž se to tak může zdát, tak je to přiblížit Bibli dětem. Bible je Kniha knih, a v tomto smyslu jsou biblické příběhy také příběhy příběhů.“ Manamana je dobrý tip nejen pro školní knihovny.

Logo školy se objeví na tričku či mikině žáků obvykle až na konci deváté třídy – a to často v sousedství nějakého rádoby vtipného, ne-li přímé košilatého obrázku. Co však zkusit pěstovat hrdost na svou školu v průběhu celého studia? Nosit oblečení s výsostnými znaky své alma mater má svoji tradici zvláště v západních zemích a zejména v prostředí univerzit. Tento trend však pomalu přichází také k nám a rozšiřuje se i mezi středními školami a ojediněle i základkami. Vlastní fanshop, kde lze koupit tričko, mikinu, čepici či hrnek s logem školy, mají třeba na ZŠ a MŠ Špindlerův Mlýn nebo v pražské ZŠ Rakovského. Existuje řada firem, které vám tento školní merchandising zajistí takřka na klíč. Ale je v tom samozřejmě určité riziko, že o podobné produkty nebude zájem. Kdo však dokáže žáky motivovat k sympatiím pro svou školu, bát se nemusí. Toto „značkové“ oblečení lze využít i pro sportovní družstva, která školu reprezentují v okolním světě.

Víme, jak to před Vánocemi ve školách chodí. Děti už se moc nechtějí učit, ale v rozvrhu pořád ještě zbývají nějaké hodiny. Někdy se vyplní sledováním filmu. Abychom nemuseli stále dokola omílat vánoční klasiku typu Sám doma či Mrazík, oslovili jsme učitele ohledně tipů na netradiční filmy pro nadcházející svátky. Pokud nelze ve škole ošetřit autorská práva, můžete je doporučit alespoň dětem k domácímu zhlédnutí. Doporučuji italský film Život je krásný (1997). Pojednává o otci, který je spolu se synem zavlečen do koncentračního tábora. Aby před malým chlapcem zatajil šokující skutečnost, předstírá, že všechno kolem je pouhá hra, připravená k synovým narozeninám. Navzdory námětu jde o dojemnou komedii. A pokud se spletete a sáhnete po stejnojmenném americkém filmu z roku 1946, nevadí. Aspoň děti uvidí klasický vánoční film. Marek Sichrovský

Jako učitel i rodič slyším všude o výhodách elektronizace školství, zejména jeho administrativy. Nepopírám, že jisté klady to přináší, ale já bych se chtěl zmínit o negativech. Třeba to některé nerozhodnuté školy ještě přesvědčí. Třídnice. Zapsání do papírové třídnice trvalo doslova několik vteřin. Dnes musíte po příchodu do třídy zapnout počítač, nalogovat se do systému a zapsat. V nejlepším případě to zabere několik minut, pokud přístroje stávkují, pak je ohrožena značná část hodiny. Nebo alespoň zápis do třídní knihy. A po čem jde inspekce nejvíc? Po papírech! Takže mnohé školy tisknou elektronickou třídnici zároveň v papírové podobě, což je z hlediska modernizace nonsens, o ekologii nemluvě. A nikoli bezvýznamný je i fakt, že dětem vtloukáme do hlavy, aby pořád neseděly u počítače, přičemž ony každou hodinu sledují kantora zápolícího právě s oním proklínaným vehiklem. Žákovská. Zapsat žákovi známku do žákovské knížky mělo svůj okamžitý efekt uvědomění si svého výkonu. Pokud dítěti známku pouze sdělíme, často na ni zapomene, nebo ji prostě nebere tak vážně. Coby rodič jsem měl po příchodu potomka domů nahlédnutím do žákovské zpětnou vazbu ihned k dispozici. Hledání v elektronickém systému zase zabere čas. A když vám potomek řekne, že žádnou známku nedostal, a vy mu uvěříte, můžete dopadnout jako mnozí rodiče, kteří po měsíci či ještě delší době s hrůzou zjistili, z čeho všeho dítko propadá. Nejsem žádný staromilec. Vím, že pokrok nelze zastavit. Nicméně, být ředitelem „papírové“ školy, s elektronizací bych nespěchal. Počkal bych si alespoň na vývojově spolehlivější verzi celého podniku.