Online archiv

Kategorie: Zdraví

Zima z horší stránky

Daniela Kramulová, 1/2018
Lyžařský výcvik, bruslení v hodinách tělocviku, sáňkování, honička nebo bitva sněhovými koulemi… Zimní sporty a hry na sněhu jsou vítaným zpestřením běžného programu ve třídě nebo v družině. Bohužel jsou občas spojené i s úrazy.

Strach a tréma v lavicích

Daniela Kramulová, 1/2018
Proč dokáže dobrý žák totálně zkazit pololetní písemku? Jak to, že někdo na náhodný dotaz odpoví z lavice správně, ale druhý den při téže látce u tabule tápe? Máme věřit rodičům, kteří se dušují, že se potomek celý večer učil, že ho zkoušeli a všechno věděl, když ve škole nedá ani základní data?

BEZLEPKOVÉ DĚTI

Daniela Kramulová, 9/2017
„No jó, ten musí mít extrabuřty!“ Tohle rčení užívala moje babička pokaždé, když chtěla dát najevo nesouhlas s tím, že si někdo vybírá v jídle. Kdo by tušil, že za pár desítek let se ukáže, že existují lidé, a není jich málo, pro něž jsou ty „extrabuřty“ doslova životně důležité. A že v supermarketu budou viditelně označené uzeniny, včetně těch buřtů, které obsahují jen čisté maso a tuk bez obilných příměsí.

JEN SE TAK TROCHU ŘÍZNOUT…

Daniela Kramulová, 9/2017
Nezvyklé zranění od kocoura, který dosud nikoho nepodrápal, budilo podezření i proto, že se mělo odehrát v zimě. Proč by Lucie běhala venku v tričku s holýma rukama, říkala si matka. Po čase si všimla, že dcera už má podobných ranek víc - některé zhojené, jiné čerstvé. Reakce chatujících maminek ji jen utvrdily v tom, co od počátku tušila: Její dcera si zranění způsobuje sama. Řeže se na pravém předloktí (je přece levák!), nejspíš žiletkou. Ale proč?

10 DŮVODŮ PROČ STUDOVAT NA AMAZONU

9/2017
Pro váš úspěch

DEN OTEVŘENÝCH ŠKOL

Jiří Lacman, 9/2017
Jak připravit ve škole den otevřených dveří, aby k vám přilákal nové žáky? Někde prostě jen napíšou ceduli, uklízečka vytře o hodinu dřív a otevřou se dveře. Jinde ředitel absolvuje dvoudenní marketingové školení za několik tisíc korun o operativní organizaci a logistice podobných akcí. Nejlepší bude zlatá střední cesta.

DÍTĚ V KUCHYNI, JÍDELNĚ I KAVÁRNĚ

Veronika Zavřelová, 9/2017
JAK V NAŠICH POTOMCÍCH VYPĚSTOVAT ZDRAVÝ VZTAH K JÍDLU

S CHYTROU KLÍČENKOU NA OBĚD I DO KNIHOVNY

9/2017

Zadarmiko

Jan Nejedlý, 9/2017

AUTISMUS JE SEXY, POKUD JÍM ZROVNA NETRPÍTE

Jan Nejedlý, 9/2017
Autismus se už dávno neřeší jen na uzavřených odděleních psychiatrie. Autistické děti přicházejí dnes i do běžných škol. Jak jim rozumět a jak s nimi jednat, jsme se ptali Martina Selnera, který pracuje v pražském stacionáři jako asistent dětí s poruchou autistického spektra. Je to svérázný muž se smyslem pro suchý humor, něco jako kdyby se Phil Marlowe nevěnoval zločincům, ale autistům. O své práci nejen vypráví, ale i píše. Vtipně a zároveň citlivě. Nedávno mu vyšla kniha Autismus & Chardonnay. Na rozdíl od Marlowa, který preferoval gimlet, koktejl z ginu a džusu, totiž dává přednost vínu.

LÉK NA PUBERTU

Ervín Bedrníček, 8/2017
Jaký to býval roztomilý chlapec. Vyráběl domečky pro mravence, lodičky pro slimáky a padáky pro ploštice. Do květináče zasadil fidorku a věřil, že mu vyroste čokoládový strom. Když šel poprvé na nákup pro mléko, chleba a deset vajíček, napsal si na lísteček: „Mléko, chleba, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko.“ Při líbacích scénách v televizi odvracel oči, tvrdil, že se ožení jedině s dědou Karlem, a slovy „Ach jo, zase mám v pindíku kosť!“ komentoval přírodní úkaz zvaný ranní erekce. Traduje se, že při jedné hře na doktora mu sousedovic dcerka ve školkovém věku nabídla, že se může dotknout její pipinky. „Já si teda šáhnu,“ odtušil prý tehdy, „ale jenom pexesem!“ Ještě větší šok přišel na prvním stupni základní školy, když nám vykládal o úvodní hodině rodinné výchovy: „Paní učitelka říkala, že děti vznikají tak, že se střapeček někam strčí, ale já už zapomněl kam.“ Jeli jsme tehdy autem a málem skončili v pangejtu. Dnes už má syn v těchto věcech poměrně jasno. Spíše než o ploštice či dědu Karla se zajímá o Lucinku Pusinku Haťaťaťá Kočenzí Prdelku, o Teeerezku, Káááčku, Lucíííska, Zuzíčka, Kikinku, Klári, Týnušku, Mejbínu, Marťulu, Ájuli, Jáju a další slečny z Facebooku, které na fotkách špulí pusu jako kačer Donald, vystrkují pupíky, posílají si návody typu Jak se vykousnout s klukem nebo píší na blogy manifesty jako: „Ahojík, lidičky! Mocinky vás zdravím z mýho blogísku a chtěla bysem vám semka písnout něco o stylu Muck off! Je to styl všech lidiczek :-), co mají mocinky rádi potuleníčko a muckování /muck! muck! muck!/, protože otlapkávání je prostě best a supeeeeeeer, jakože v poho.“ Tato intimní tajemství znám proto, že mi syn kdysi ve slabé chvilce potvrdil facebookové přátelství, čehož teď hořce lituje, ale kvůli kapesnému si nedovolí mě vymazat. Představte si to. Ještě nedávno si neuměl sám utřít zadek, zavázat tkaničky ani rozkrojit rohlík, a teď se na Facebooku přihlásil do skupiny „Líbací rychlokurz aneb Dokonalým mužem za pět minut“. Ten, který prožil dětství v jedněch teplákách, najednou tráví hodiny před zrcadlem s gelem a hřebínkem. Odmítá nosit dříve oblíbené slipy s krtečkem, mamince říká „madr“ a na tatínka promluví, jen když potřebuje dobít „krédo“, rozuměj kredit. Inu, puberta je tu. Co se týče té výřečnosti. Zachmuřenou mlčenlivostí rozhodně netrpí ve škole, jak jsme se dozvěděli na třídních schůzkách. Se spolužáky hovoří zásadně jen pubertální španělštinou: „Los úkolos v sešitos zapomnělos domos na botníkos, já hovados.“ Každý učitelčin výrok komentuje citoslovcem „ups“ (psáno „oops“), případně souslovím „Ouky douky mňouky pšouky“, což je strašné, a divím se, že ho ze školy ještě nevyrazili. A to není vše. Nedej bože, aby prý ve výkladu zazněl nějaký dvojsmysl jako vrh koulí, malý ptáček, sedlák Lízal, babička, co šukala po světnici, nebo nerudovská otázka Kam s ním? To se pak dostavuje nekontrolovatelný záchvat smíchu neboli totální výtlem, při němž se řehtající puberťák svalí pod lavici a v amoku tluče rovnátky o linoleum. V takové chvíli pak stačí podle učitelky říci jakékoli neutrální slovo, třeba prvosenka nebo plané neštovice, a záchvat smíchu pokračuje novou, ještě hrozivější vlnou, dokud milosrdný zvonek tuto zběsilou estrádu hormonů neukončí. Čas puberty je truchlivý pro učitele stejně jako pro rodiče. Z jednoho dítěte najednou máte dvě: jedno příjemné, vlídné a roztomilé, které si na pokojíček pověsí cedulku „Nerušit, rostu!“, a jedno protivné, drzé, uhrovaté, mutující, obrůstající vousy, jež se – obrazně řečeno – nafukovací pouťovou palicí nemotorně probourává do světa dospělých. A přitom prudí, prudí a prudí, abych použil jejich slovníku. Ptal jsem se tuhle v lékárně, jestli nemají na pubertu nějaký lék, neboť do babyboxu už se syn jaksi nevejde. Žádný prášek ani injekci mi však nedali. Jediným lékem, pravila paní magistra, je čas. Tak čekám, až toto těžké období přejde. A pozoruji z okna ploštice, kterak si vesele hopkají po trávě a po sobě. Už je nikdo nepouští z balkónu v krabičce od čaje na padáku vyrobeném z igelitového pytlíku. A tak se zdatně otlapkávají a mucíkují. Asi mají zrovna ploštičí pubertu. Asi je všechno, jak má být. A já se možná na Facebooku přihlásím do skupiny „Není hrozné, když ti pukne beďar – horší je, když ti pukne srdce.“

CHTĚL JSEM DĚTEM UKÁZAT, JAK VYPADÁ SVOBODA

Marie Těthalová, 8/2017
Bláznivý příběh Řehoříka Švábíka, který napsal Vladimir Tumanov, dětem ukazuje, jak vypadá „kafkárna“. Autor, který do svých dvanácti let žil v totalitním Sovětském svazu, do své knihy ukryl řadu jinotajů, jež osloví i dospělé čtenáře.