Nemusíte za druhé pracovat

Jako jediný v České republice se můžete pyšnit nejvyšší možnou certifikací, kterou Mezinárodní federace koučů uděluje. Jak se takový nejvyšší titul získá?

Je to vcelku jednoduché. Na jednu stranu jsou tam formální podmínky, jež spočívají v počtu minimálně 2500 odkoučovaných hodin, které musíte prokázat. Druhá podmínka je vzdělávání, minimálně 250 hodin specifického tréninku koučů. To je minimum, které musí kouč prokázat a poslat komisi, zároveň ještě musí udělat test. Když splníte tyto formální požadavky, nastoupí ty neformální. Tam pak může být kámen úrazu, protože musíte prokázat, že koučování umíte na úrovni Master Certified Coach. Nahrávky svého koučování, které jsem posílal, musely být všechny v angličtině. A když angličtina není rodným jazykem, je to obtížnější. Ale nakonec se mi to po dvou letech podařilo. Byl jsem překvapen, že jsem první, a jsem ještě víc překvapen, že jsem stále jediný.

Jaký je váš původní obor?

S tím původním má koučování málo co dělat. Vystudoval jsem mezinárodní právo a mezinárodní organizace. Pracoval jsem v diplomacii a pak třináct let v oblasti pojišťovnictví – pro domácí i zahraniční subjekty.

Jaká byla cesta k tomu, že jste nyní koučem?

Ona ta cesta v životě je většinou plná náhod. A co vede k tomu, že se stanete koučem? Mě k tomu vedly zkušenosti. Byl jsem idealista a jsem jím dodnes. Věřím v to, že lidé mohou pracovat samostatně a že je třeba umět s nimi jednat. Jen jsem nevěděl jak. Když se podíváme na to, jakým způsobem jsme učeni ve školách, v rodinách, tak se není čemu divit. A protože to bylo ještě na začátku druhé poloviny prvního desetiletí tohoto století, tak se mi zdálo, že koučování, které se zde začalo už velmi silně prosazovat, by mohla být cesta. Při těch všech zkušenostech jsem si říkal: „Manažerské zkušenosti mám, s lidmi jsem pracoval hodně – to bych mohl zvládnout.“ Dneska si zpětně říkám, kde jsem bral tu drzost. Pak jsem odcestoval na jižní polokouli – na Nový Zéland a do Austrálie –, kde jsem začal studovat. Tam jsem pak poznal Davida Rocka a jeho Brain-Based Coaching.

Kdybychom se teď na chvíli zastavili u vaší klientely – co lidi nejčastěji přivádí za koučem?

Ti klienti jsou – i s ohledem na můj věk – jednak vyšší manažeři a jednak spíš lidé od středního věku dál. Proč říkám od středního věku? Protože jsou to úspěšní lidé, kteří po určité době, po několika letech nebo i desítkách let najednou zjišťují: A co dál? To je takové první zásadní téma. Říkají si: „Já už všechno, co dělám, umím. Jsem úspěšný, všichni mi říkají, jak dobře se mám… Ale já mám pocit, že jsem ve zlaté klícce a nemůžu tam dýchat. Potřebuji něco nového.“ Je to takové to klasické dilema středního věku, kdy před sebou máme v podstatě opravdu druhou půlku života – ale co budeme dělat?

Ta další skupina jsou lidé sice úspěšní, ale potřebují se v něčem změnit. Většinou je to oblast leadershipu – jak si získat lidi, jak být rozhodnější.

Je tam ještě třetí skupina klientů, u kterých se to týká spíše jejich osobnostního rozvoje – jak zvládat emoce, jak zvládat konflikty, jak si uspořádat svůj čas a řád. Pak jsou tu samozřejmě ještě klienti, kteří řeší nějaké vztahové záležitosti či potřebují změnit životní styl. Ale určitě je více klientely z firemního než toho z běžného „civilního“ prostředí.

Nenechte si ujít: Ekmanova metoda: Jak číst emoce, Online terapie jako vzájemná návštěva, Rozvod: Jak se podělíme o přátele?

V jakém odvětví by podle vás mohlo být koučování nápomocné?

Kdybych vám řekl jedno takové odvětví, tak by to bylo odvětví, kde jsou lidi. To jsem vám moc nepomohl, že? (smích) Ono je to totiž opravdu bez rozdílu. Zkrátka všude tam, kde chcete jednat s lidmi tak, aby měli z práce radost a byli ze sebe schopni vydávat to nejlepší. Koučink je o interakci mezi lidmi, o takové interakci, v níž jsou dva partneři. A jestli je to koučink manažerský, učitelský nebo jiný – i učitel by měl ve svých žácích vidět partnery, a ne objekty.

V čem je specifická metoda Brain-Based Coaching, spojení poznatků z neurovědy a koučovacích metod? Je založena na vědeckých poznatcích?

Brain-Based Coaching je o tom, že je to přístup podložený výzkumy, není jenom výsledkem našeho pozorování. Pozorujeme řadu věcí, ale ne vždy jim věříme. Kdežto mnohé z těch věcí, které my učíme a které i děláme, mají svou oporu ve vědě. To znamená, že jestli náš mozek zpracovává nějakým způsobem informace, tak nám také diktuje naše reakce, chování. Pokud nám zrovna nevyhovuje to, co nám náš mozek nabízí, máme možnost změnit tento diktát vědomě.

Mohl byste uvést nějaký příklad?

Abych byl konkrétní, tak třeba jedna z hodně zásadních věcí je, aby koučovaní klienti byli v pohodě. Co to znamená? To znamená, že pokud si vezmeme extrémy – ty extrémně negativní prožitky a extrémně pozitivní prožitky –, tak potřebujeme být někde u té plusové nuly. V tomto bodě máme největší kapacitu na přemýšlení a schopnost zvládat nejvíce informací. Je to podloženo výzkumy. My potřebujeme pouze těmto zákonitostem uzpůsobit naše jednání, které má své vědecky podložené proč. Mnohé školy koučinku kladou důraz více na to, co máte dělat, abyste byla dobrým koučem, než aby jasně vysvětlily, proč to či ono dělat máte. A to mně osobně a lidem, kteří jsou podobní jako já, nestačí.

Jaký je tedy rozdíl mezi tím, co děláte, a jinými přístupy v koučování?

Tato metoda je založena na poznatcích o tom, jak náš mozek zpracovává informace, jakým způsobem ovlivňuje naše chování, přemýšlení, prožívání emocí. Také nám vysvětluje to, co všichni známe – že každý jsme originál. Ten originál je v tom, že každý máme svůj svět. A to, co považujeme za svět, je zápis toho světa v naší hlavě. Náš mozek zpracovává informace o světě, které zprostředkovávají naše nedokonalé smysly a vytváří nám stejně nedokonalý obraz o realitě. V tomto našem světě nás pak řídí. Za našim chováním, které lze pozorovat, je celý obrovský neviditelný komplex sil, které ho pohánějí – hodnoty, přesvědčení, utkvělé představy, teorie, světonázor apod.

Proto když se mě ptají: „V čem je odlišné to vaše koučování? Vždyť koučujete jako kterýkoli jiný kouč,“ říkám: „Samozřejmě. Protože to, co jste vy schopni posoudit, je to, co je vidět. Vidíte, jakým způsobem já jednám, vidíte, jaký výsledek mé jednání má. A pokud jsou naše kurzy nebo to, jak já koučuji, postavené na tom, že koučuji podle kompetencí ICF, tak nemůžete vidět nic jiného než kompetence ICF. Musím se chovat jako kouč, který respektuje a naplňuje kompetence ICF. Co ovšem nevidíte a vidět nemůžete, je to, jaké je za mým jednáním přemýšlení, jak já vyhodnocuji realitu, co mě vede k danému chování. Koučuji a mám přitom na mysli mozek, a to je právě to Brain-Based.

Čtěte dále: Světlo jako lék, Jak se cítí český doktor? Stresovaný a vyhořelý, Sex? Děkuji, nemám zájem., Duševní pohoda bez prášků

Funguje v době koronaviru online koučování? Je to srovnatelná práce, nebo je online kontakt o něco ochuzen?

To vidíte sama. Samozřejmě, že když se takhle bavíme, já vás vidím, vidím vaše reakce, vnímám váš hlas – je tam jistá část informací, které přicházejí. To se nemění. Že tam nemáme kompletní informaci, to samo o sobě není zas až tak důležité, protože když budete dobrá koučka, tak rozpoznáte, co je nezbytné pro správné koučování.

Jak se tedy mají koučové v dnešní době?

Když se ptáte na to, jak se koučům daří, myslím si, že ti, kteří se přizpůsobili klientům, mají co dělat. Tato doba je pro nás pro všechny náročná. Je neznámá, velmi neznámá. Náš mozek potřebuje předvídat, ale teď neví, co bude. A ani my nevíme. Jsme zvyklí, že jsme si plánovali leccos, a teď nemůžeme, což vyvolává tlak. Na druhou stranu nás ani tato krize nezbavuje našich povinností. Jenom je malinko komplikuje, ne-li někde hodně. Dnes už je známo, že doba koronakrize přinesla zvýšený zájem o pomáhající profese. Naprosto samozřejmí jsou lékaři. Podívejte, do jakých situací se dostali, částečně kvůli naší nezodpovědnosti. A nějaký čas to bude stále horší.

Ale jedná se i o psychology a psychoterapeuty. Lidé tu situaci už psychicky nezvládají, už si neví rady. Je tu pak i skupina lidí, kteří by si potřebovali s někým popovídat o svých úvahách, představách, popřemýšlet o sobě... ale zacyklí se. A mně připadá, že nejen tato doba nám nadále zachovává samotnou potřebu lidí – protože i když se lidé cítí zdraví, tak potřebují někoho, s kým by měli možnost probrat své složité situace. A tady je podle mého názoru ta příležitost pro samotné kouče.

Mohl byste promluvit o nějaké vaší oblíbené koučovací metodě, která by mohla přiblížit čtenáři, jak takové setkání probíhá nebo co se tam odehrává?

Když začneme, jedna z těch naprosto triviálních technik je vyžádat si svolení typu: „Můžeme začít? Jste připraven?“ Ona to není hra. Je to o tom, že jsme oba naladění a vy jako koučovaná máte možnost volby, což je jedna z našich klíčových, fundamentálních sociálních potřeb. Vy si rozhodnete, jestli ano, nebo ne. Druhá technika navazuje na to, že náš mozek potřebuje předvídat. A protože vstupujete do koučování s tím – zejména na začátku –, že nevíte, co vás čeká, tak by kouč měl, pokud je to dobrý kouč, vysvětlit, jak budeme postupovat, kolik máme času, kdo bude rozhodovat a jak, o čem se budeme bavit, jakým způsobem se budeme bavit, případně i nějaké postupy, které budeme uplatňovat – tak, aby vy jste byla v pohodě.

A promluvil byste ještě o nějaké technice, kterou by si čtenáři mohli do svých životů po přečtení odnést?

Když nasloucháte tomu druhému velmi hluboce a opravdu se na něj napojíte, tak vnímáte i to, co neříká. Taková jednoduchá, ale úžasná technika, které říkáme vyjasňování, spočívá v tom, že i když jste stoprocentně přesvědčená, že druhý člověk něco vyjadřuje, nemůžete říct: „Ty říkáš tohle.“ Protože on odpoví: „Ne, ne, ne, tohle neříkám!“ A vzniká hádka. Protože on to opravdu neříká. Jen vy jste to tak vnímala. Ve vašem světě si z toho váš mozek utvořil závěr, že on to říká.

Tato technika vám umožní, abyste si to, co slyšíte, přivlastnila: „Já mám dojem, zdá se mi, že vyjadřujete toto… Mám pocit, že…“ To znamená – v mém světě mi to, co říkáte, vyznívá takto. A ten druhý naprosto svobodně, bez tlaku může říct: „Ne, to není ono. Já jsem vám chtěl říct tohle, tak já vám to musím říct jinak, protože tomu nerozumíte.“ Výsledkem je, že pak nemusíme bojovat. Já i on jsme s tím v pohodě, protože já neříkám, že to pravda je. Já říkám, že to je má pravda.

To je do běžného života velmi praktické…

O tom je celá ta metodologie Brain-Based Coachingu Davida Rocka, je univerzální. Jestli se bavíte s dětmi, s partnerem, v obchodě, ve škole nebo kdekoliv, tak to jsou dovednosti, které umožní, abychom plně respektovali toho druhého, ale zároveň ho nechali, aby si odpracoval, co jeho jest. Protože vy nemusíte pracovat za druhé, jak to dnes tak často děláme. Dokonce to ani ti druzí to po nás nechtějí, ale my jim to vnutíme. Koučování je o tom, že si to odpracuje ten, kdo tu práci pak bude skutečně dělat.

To má pro toho člověka zřejmě pak ještě mnohem větší přínos…

Přesně tak. Navíc si to odpracuje, a ještě je vám za to vděčný. No není to krásné?

Dr. Vladimír Tuka, MCC (ICF)

Působil řadu let v diplomacii a na vysokých manažerských pozicích. Je prvním a jediným koučem s nejvyšší mezinárodní certifikací MCC v České a Slovenské republice a prvním Čechem, který získal certifikát v oboru Neuroscience of Leadership na Middlesex University v Londýně. Dále je zakladatelem a jednatelem společnosti Neuroleadership, která se specializuje na metodu Brain-Based Coaching. Dr. Tuka se již více než 13 let se věnuje profesionálnímu koučování, rozvoji leadershipu a facilitaci týmů.

Kristýna Fílová