Hana Junová: Respektovat pacientovy hodnoty a nevodit ho za ručičku

Příběh československé psychologie v rozhovorech s osobnostmi oboru: ukázka z rozhovoru s Hanou Junovou 

SH: Už jste zmínila rehabilitace. Bylo mezi psychoterapeuty hodně těch, kteří spolupracovali s bývalým režimem? Lidí, kteří by bývali měli radši odejít, ale zůstali…

HJ: Myslím, že mezi psychoterapeuty takových zase tolik nebylo. I když – my jsme se to nikdy nedozvěděli. Třeba jsme tušili, že v SURu asi někdo bude, ale nic konkrétního jsme nevěděli. A překvapivě jsme nikdy neměli problémy. Dokonce ani s psychoanalytiky, a přitom jsme se opravdu konspirativně scházeli po bytech. Nebo k nám jezdili zahraniční supervizoři, což bylo tedy vážně ostře utajované. Nikdy jsem nevěděla, jestli si spíš hrajeme na indiány, nebo jestli opravdu nějaké nebezpečí hrozilo.

Ještě bych ráda připomněla jednu situaci. V roce 2000 byl v Londýně psychologický kongres, kde na plenárním zasedání představovala jedna kolegyně návrh evropského certifikátu pro psychologa a rozdali nám k němu informační materiály. A já si všimla, že v přípravném výboru není nikdo z „lidodemo“ zemí. Bouchly ve mně saze, přihlásila jsem se a řekla, že mě to překvapuje a že bychom tam měli být. Přednášející se omluvila a řekla, že nám materiály tedy budou posílat. A mně bouchly saze podruhé, ohradila jsem se, že nejde o materiály, prošli jsme přece zcela jinou situací než všichni „západní“ psychologové a tahle zkušenost by měla být ve výboru zastoupena. Uvádím to jako ukázku toho, jak se na nás na Západě dívali. Na tomhle kongrese jsem se poprvé sešla s Geoffem Lindsayem, předsedou etické komise Evropské federace psychologických asociací, do níž jsem měla nastoupit. Pobyla jsem tam pak osm velice krásných a zajímavých let. Etické otázky v psychologii a psychoterapii mi vždycky přišly hodně zajímavé. A důležité. Třeba otázka mlčenlivosti: kdy máme právo něco o pacientovi prozradit a co. Nebo jak dalece smíme lidem zasahovat do života, kde je ta hranice, kam až můžeme. O tom jsem se hodně napřemýšlela.

Síla nevysloveného: – skutečné příběhy z psychoterapie českých dětí a dospívajících od Petera Pötheho

Nebo o tom nešvaru psychoterapeutů dělat nekonečné terapie. Vždyť přece máme umět dovést pacienta k normálnímu životu, aby samostatně fungoval, a ne ho pořád vodit za ručičku. Pro mě těch osm let, kdy jsem byla členkou etické komise EFPA, bylo skutečně důležitých a obohacujících. Přišla jsem k tomu sice jak slepá k houslím, Jindřiška Kotrlová mi oznámila, že mě v Českomoravská psychologická společnost zkrátka nahlásila a budu tam jezdit, ale byla to velice zajímavá zkušenost a poznala jsem, jak etiku dělají v Evropě. Pak jsem o vlastní vůli odešla, protože manžel už nebyl moc zdravý. V té době zrovna čtyři členové komise dopsali knihu o etice, Etika pro evropské psychology, a Geoff chtěl, aby se přeložila do jazyků jednotlivých asociací. Zadala jsem si tedy ještě úkol něco pro to udělat. Ptala jsem se Havlůje z Testcentra, ale odmítl, pak jsem šla za Stanem Juhaňákem z Tritonu a ten projevil zájem. A pak se najednou zase ozval Havlůj, že by do toho přece jen šel. Zlobila jsem se na sebe, že to se přece nedělá, mít dvě nakladatelství, ale oni se naštěstí krásně domluvili, že Havlůj dodá práva a Juhaňák se postará o vydání. Pak nastala ta podivuhodná situace, že vyšla jedna kniha se dvěma přebaly, jiným pro Testcentrum a jiným pro Triton. Byla jsem každopádně ráda, že se to podařilo dotáhnout.

(***)

Hana Junová se během rozhovoru několikrát zastavuje s tím, že přetahuje a že už řekla dost. To volně koresponduje s jejím terapeutickým krédem: „Dovést pacienta k normálnímu životu, aby normálně fungoval, a ne abychom ho pořád vodili za ručičku.“ Podstatné je dovést klienta k tomu, aby si dokázal už sám nacházet souvislosti, aby už sám dokázal převést psychoterapeutickou zkušenost do svého života; všechno navíc je nadbytečné nebo samoúčelné. 

V celém rozhovoru převládá věcnost – co život přinesl, tomu se věnovala: od studia psychologie přes psychoanalytický výcvik, rozvíjení dalších psychoterapeutických přístupů, vystupování na mezinárodním fóru, péči o rodinu v náročných časech až po značné úsilí, které věnovala legislativnímu a institucionálnímu zakotvení psychologické profese po sametové revoluci. Ačkoli byla Hana Junová u důležitých pokroků v naší psychoterapii, nevytvořila vlastní směr, na rozdíl od svých kolegů Ferdinanda Knoblocha nebo trojice Jaroslav Skála, Eduard Urban, Jaromír Rubeš. Místo toho v progresivním úsilí pomáhala – například v uvedení psychoterapeutického směru SUR v život. Někdy to vypadá, že progresivním trendům v české psychoterapii spíš jen napomáhala – například když vzpomíná na složitou situaci v počátcích výcviku SUR. Ve skutečnosti ovšem byla její role zásadnější. Zde je nutné připomenout zastupování české psychoterapie na výukových Psychoterapeutických týdnech v německém Lindau, kdy se kolegiálně postarala o pozvánky i pro své jmenované kolegy. To zase pro ně znamenalo zásadní inspiraci a rozhodující moment pro budoucí směřování psychoterapie v tehdejším Československu. Kromě rozvíjení přístupů domácí provenience Hana Junová zpřístupňovala českému prostředí inspirativní přístupy ze zahraničí (logoterapii, transakční analýzu). Zásadní je i její podíl na zavedení a rozšíření neverbálních psychoterapeutických technik (zejména psychogymnastiky), na rozvoji psychodramatu či na udržení psychoanalýzy v českém prostředí v dobách nesvobody. 

Unikátní rozhovor Paměti psychologa ukazuje Philipa Zimbarda z nečekaných úhlů 

V rozhovoru Hana Junová ani náznakem nekomentuje třenice a nesoulady mezi různými psychoterapeutickými přístupy, jimž se věnovala a které zpřístupňovala pro domácí zájemce. Namísto propagování jedněch přístupů a kritizování jiných mluví o jedné psychoterapii – a ta je pro ni posláním. V časech normalizace mohl soudržnosti průkopnické generace českých psychoterapeutů také nahrávat tlak shora, který bylo potřeba ustát: „Dokonce ani s psychoanalytiky jsme neměli problémy. A přitom tam jsme se opravdu konspirativně scházeli po bytech a tak. A jezdili sem zahraniční supervizoři, což bylo tedy vážně ostře utajované.“ Formování české psychoterapie se tedy nutně odehrávalo mimo dohled oficiálních institucí – šlo trochu o „hru na indiány“, ovšem poněkud nebezpečnou. Ačkoli některé vzpomínky na rozvíjení psychoterapie navzdory režimu mohou působit anekdoticky (např. budování Brigády socialistické práce na pracovišti Horní Palata), jiné části rozhovoru více reflektují tíhu doby a složitá dilemata, která bylo třeba řešit. To vše nicméně Hana Junová podává věcně, jak už bylo řečeno, jakkoli se její demokratická a antikomunistická názorová orientace dá z mnohých reakcí vyčíst. 

Junová v průběhu rozhovoru rozvíjí širokou a komplexní reflexi psychoterapeutické práce, v níž hrají ústřední roli otázky etiky, otázky hodnot a širší (kultivující) role psychologů pro společnost. Z celého rozhovoru v této souvislosti nejvíce vystupuje téma hodnot – je klíčové vědět, co jsou pro pacienta životní hodnoty a které z nich – musí-li – je ochoten odložit, aby uchoval jiné. Dalším výrazným tématem v reflexi psychoterapie je důležitost respektu ke klientovi a jeho právu rozhodnout o svém životě. Nejde to často tak jednoduše, takže je nutné dívat se na situaci komplexněji a naslouchat, co je pro pacienta podstatné a důležité. Otázkou hodnot je i cena psychoterapeutické péče, jež je ovšem u některých terapeutů přemrštěná a neodpovídá nabízené službě. 

Své zkušenosti a schopnost uvažovat o psychoterapii v širších souvislostech Hana Junová naplno uplatnila v 90. letech, kdy se významnou mírou podílela na formulování etického kodexu pro české psychology a na návrhu zákona o psychologické činnosti, který by byl obecnou legislativní regulací psychologické profese (návrh nicméně neprošel a obecná regulace chybí dodnes). Diskusi o etice psychologické profese ovlivnila i na evropské úrovni, a to v době, kdy byla členkou Stálého výboru pro etiku Evropské federace psychologických asociací. Ačkoli se Hana Junová snažila udělat jasnou tečku za bilancováním svého života, je příznačné, že se na samotném konci rozhovoru přiznává k dalším plánům a aktivitám, které už tentokrát přesahují rámec psychologické profese směrem ke společenské angažovanosti.