MIZEJÍCÍ SVĚT ČERNOHORSKÝCH HORALŮ

PÍT A BÍT

Na černohorském venkově se totiž pije a bije. Tedy alespoň mezi těmi, co tu ještě zůstali. Obce, které měly před dvaceti lety 120 obyvatel, jich dnes mají polovinu. Stále méně lidí vychází v létě s dobytkem na salaše. A když už, tak ti staří s vnoučaty. Ty doby, kdy školy začínaly až v půlce září, aby se děti stihly vrátit z hor, jsou dávno pryč. Stejně jako doby, kdy televize natáčela pastevce, jak ženou před zimou tisícihlavá stáda ovcí a krav do údolí. Pro českého turistu to tu sice pořád ještě může působit jako Valašsko před sto lety, ale kdo zde viděl hory před dvaceti lety a nyní, ví, že tradičnímu způsobu života pomalu odzvonilo. A že by se do hor někdo vrátil? Nebo dokonce přistěhoval z města? To je opravdu výjimečný případ.

A přesně ten případ je Budo. Když se vrátil před deseti lety z Bělehradu do vesnice, odkud pocházeli jeho rodiče, všichni okolo si klepali na čelo. Z města zpátky na venkov!

Z Bělehradu do Lješnje, vesničky v horách, kde žije asi padesát obyvatel ve výšce více než tisíc metrů nad mořem. Asi doteď si myslí, že tam musel něco strašného provést.

Budo ale nic neprovedl. Jen měl po krk práce v televizním zpravodajství, kde pracoval jako producent. Měl po krk velkoměsta, jehož byl přitom dítětem. Jeho otec se sice narodil v Lješnje (a matka nedaleko), ale za Tita byl stranickým funkcionářem a poslancem. Budo tak na venkov jezdil jen na prázdniny. Po roce 1989, kdy se z komunistů stali nacionalisté, se na venkov vrátil nejprve jeho otec, který s novými pořádky nechtěl mít nic společného. Z poslance a poté ředitele železárny se stal zase rolník (sem by se dnes populární slovo „farmář“ opravdu nehodilo…). Sázel, kosil, pásl, jeho žena dojila a dělala sýr a kyselé mléko. Pro ten zvláštní střet tradice a modernity v Černé Hoře je typické, že když se poměry koncem devadesátých let zase změnily, přiletěl pro něj při infarktu policejní vrtulník. A v nemocnici ho navštívil prezident. Otce našel Budo před osmi lety mrtvého v kopci nad domem. U pramene, ze kterého brali vodu. Pohřbil ho bez církevních obřadů, byl přece komunista. Na to se všichni sousedé dívali divně. Oni sice samozřejmě byli komunisté taky, ale to bylo v době, kdy to tak mělo být. Teď zase frčí obnova původních tradic, takže se všichni na velké svátky křižují a padají v kostelech před ikony. Na mši samozřejmě nechodí nikdo.

Ostatně, ta pravoslavná trvá i tři hodiny a stojí se při ní.