Online archiv

Z očí se prý dá vyčíst, co si člověk myslí, jeho vlastnosti i nemoci. Co z toho jsou pověry, a co je vědecky prokázáno? Oči už nejsou jen v centru pozornosti básníků a spisovatelů, kteří s oblibou používají květnatá rčení typu: Probodla jej očima, oko do duše okno, z očí mu létaly blesky… Oči jsou předmětem vědeckých výzkumů a zároveň přibývá kurzů pro zájemce, kteří se chtějí naučit z očí diagnostikovat nemoci nebo podle očí poznat, co si lidé ve skutečnosti myslí.

Přecitlivělí lidé se nemají za co stydět. Tvrdí to dánská pastorka a terapeutka Ilse Sand, jejíž kniha Přecitlivělost není slabost právě vyšla v českém překladu. „Žijte svůj život pomalu a hluboce a nesnažte se excelovat,“ radí Sand.

Rozhovor s Johnem C. Norcrossem

Proč? Seriál o tělesných projevech a pocitech, které si často neumíme vysvětlit 10. část Všichni občas sníme, ale víme proč? Jedním z nejznámějších, zdánlivě banálních vysvětlení je, že mozek si tímto způsobem třídí informace, které jsme nasbírali během dne. Nové studie ovšem ukazují, že zas až o takovou samozřejmost nejde.

„Dnes se náš malinký poprvé sám obrátil na bříško!“ říká hrdě mladá maminka. „Roste tak rychle!“ Rodiče jsou často fascinovaní, jakou rychlostí se jejich dítě vyvíjí a kolik nových věcí se každý den naučí. Ještě před chvílí jen bezmocně leželo a teď už natahuje ruce k věcem, zvedá hlavu a běhá po pokoji. A než se rodiče nadějí, začne broukat první slova. Dětské schopnosti se ale začínají rozvíjet ještě dříve, než je mohou rodiče pozorovat přímo - už při vývoji v břiše maminky.

Theodore Dalrymple (1949) pracoval desítky let jako psychiatr v nemocnici v Birminghamu ve Velké Británii, ale také v Rhodesii (Zimbabwe), Tanzanii a Jižní Africe. Je autorem více než dvaceti knih, z nichž Ztraceni v ghettu vyšla v českém překladu ve druhém vydání v roce 2011 v nakladatelství Leda. Dalrymple přináší znepokojující náhled do světa nejnižších vrstev západních velkoměst, které bez obalu označuje jako spodinu. Zaměřuje se především na to, proč se určité skupiny obyvatel chovají sebedestruktivně a antisociálně. Je to poučná kniha pro každého, kdo chce porozumět tomu, proč v ulicích Paříže či Londýna dochází čas od času k výbuchům nezvladatelného kolektivního násilí, doprovázeného ničením, pálením a rabováním.

Částečné uklidnění pro rodiče dětí, které téměř denně „paří“ na počítači, přinášejí výsledky výzkumu psychologů Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Po zkoumání dat od 9500 hráčů online počítačových her přišli se zjištěním, že i když hráči trávili u počítače i desítky hodin týdně, známky závislosti vykazovalo jen několik málo procent z nich. Hry tedy možná nejsou z hlediska závislosti zdaleka tak nebezpečné, jak se domníváme, ale na druhé straně odborníci upozorňují, že pokud někdo je skutečně závislý, může být léčba dosti složitá, protože se jedná o nový specifický jev. Z výzkumu mezi členy online herní komunity vyplývá, že hry dokážou zlepšit náladu nebo ulevit od starostí stejně jako knihy, hudba nebo televize. Člověk s jejich pomocí relaxuje a vyrovnává se s psychickou nepohodou. „Hry samotné můžou za vznik závislosti minimálně. Pokud se někdo do problémů dostane, je to spíše proto, že k tomu měl psychologické předpoklady. Ne proto, že by hrám nešlo odolat,“ vysvětlil vedoucí vědeckého týmu Lukas Blinka. Je tedy pravděpodobné, že takový jedinec patrně k nějaké formě závislosti tíhne, kdyby nebylo počítačové hry, za určitých okolností by mohl spadnout do tenat gamblingu nebo jiné látkové či nelátkové závislosti.