Online archiv

Kategorie: Rozhovory

Božena Němcová byla chlap

Jan Nejedlý, 3/2021
Své literární práce podepisuje coby Bohuslav Vaněk-Úvalský. Přídomek užívá jako upomínku na pradědečka Jožku Vaňka-Úvalského, dávného přítele Jaroslava Haška. S oběma ho pojí smysl pro humor a sklon k satiře. Nedávno ho projevil v knížce Princ Gayaya, souboru netradičních pohádek, v nichž se vyrovnává s politickou korektností, jejíž chapadla zasáhla i příběhy pro děti.

Děti už dneska z děcáku neutíkají…

Jan Nejedlý, 2/2021
Bydlím na okraji Prahy v Klánovicích, kde od roku 1949 funguje dětský domov. Hlavní budovu tvoří prvorepubliková vila s věžičkou a andělíčky ve výklencích. Když byly moje děti malé, pravidelně po Vánocích před děcákem okukovaly popelnice, z nichž vyčuhovaly krabice od drahých hraček. „Ti se mají, tady bych chtěl žít,“ pronesl kdysi prostomyslně můj malý synek. S podobně naivními otázkami jsem se dostavil za ředitelkou dětského domova Danou Kuchtovou, někdejší političkou, chvíli dokonce ministryní školství, která se v práci pro děti bez domova podle mého našla. Ostatně, dělá ji už dvanáctý rok…

Vzdělání jsem čerpal z Rychlých šípů

Jan Nejedlý, 1/2021
Narodil se v roce 1947 jako Miloslav Kuraš. Na univerzitě v Olomouci vystudoval anglistiku, poté pracoval v rozhlase. V roce 1968 emigroval do Anglie, kde působil v české redakci BBC. Roku 1974 konvertoval k judaismu a změnil si jméno na Benjamin Kuras. O rok později získal britské občanství. Od roku 1990 publikuje v českém tisku a vydal přes třicet knih v češtině. Tou nejnovější je svazek Malá paměť, který napsal během koronavirové karantény.

Naučili jsme školy zajímat se o živý jazyk

1/2021
Lenka Nekorancová (41) se narodila v Ostravě. Vystudovala Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské. Nastoupila do jazykové školy Hello – nejprve jako koordinátorka, poté ředitelka a po mateřské dovolené se stala projektovou manažerkou. Projektům z Evropské unie se věnuje od roku 2007. Na její profesní kariéře lze sledovat jednak vznik a vývoj jedné instituce od malé jazykové školy k instituci, která pokrývá tři vzdělávací stupně, ale i možnosti a význam projektů z EU, jsou-li využívány smysluplně.

Jestli nepůjdeš k tabuli, vyskočím z okna

Jan Nejedlý, 1/2021
Potkali jsme se jako kolegové na základce. Už na první pohled se lišil od běžných kantorů. Z dobře placeného místa ve firmě odešel učit. Do školy jezdil na kole, v zimě se koupal v řece, měl svérázné vyučovací metody, každý pátek se postil a chodil za bezdomovci. A ještě něco, státnice na vysoké skládal ve slováckém kroji a nějaký čas žil v klášteře. Uznejte, že za těchto okolností nešlo Jana Hrabce nepožádat o rozhovor.

Je jednoduché sedět doma a mít vyhraněný názor

10/2020
Michal Just se narodil v roce 2000 v České republice vietnamským rodičům Nguienovým jako první ze čtyř kluků. Navštěvoval českou základku a pak jeden rok sportovní gymnázium. Před volejbalem dal ale nakonec přednost studiu a maturitu získal na soukromém gymnáziu Hello. Mezitím byl v Rusku, dobrovolničil v Tanzanii a teď studuje čínskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. A to se dostal i do Kodaně na čínštinu. Vybral si však nakonec Česko. Dánsko je ale ještě v plánu. Celý jeho život je jeden velký a velmi konkrétní plán. Mezi vrstevníky tím dost vyniká.

Zažil jsem už třiadvacet ministrů školství

Jan Nejedlý, 9/2020
Milan Kocmánek (* 1964) absolvoval pedagogickou fakultu v Brně. Od roku 1988 učí na prvním stupni základní školy v Lanžhotě. Kromě pedagogické práce se věnuje kreslenému humoru. Knižně vydal jedenáct svazků svých vtipů, další publikace ilustroval, pravidelně také kreslí do novin a vystavuje. Protagonisty jeho karikatur tvoří často vinaři, rybáři, zahrádkáři, myslivci, politici a pochopitelně také učitelé.

Srdcař před sebou potřebuje dítě

9/2020
PhDr. Jan Svoboda je psycholog s mnohaletou praxí. Svůj profesní život zasvětil mimo jiné budoucím pedagogům. Osobně ho vnímám jako rádce, který mě provází od studentských let. Aktuálně se velmi hodí připomenout třeba jeho knihu Jak obohatit výuku, kurzy (i sebe). A tak jsme si jednoho karanténního rána dali sraz v mé škole v Ostravě-Porubě a povídali si o současné situaci ve společnosti a ve školství zvláště.

Vyhoření není selhání jedince, ale systému

Jan Nejedlý, 9/2020
Irena Smetáčková učí na pedagogické fakultě psychologii. V minulých letech vedla týmový výzkum učitelského vyhoření, jehož výsledky si můžeme přečíst ve stejnojmenné knize. Její autoři si rozhodně nenasazují růžové brýle. Jsou si vědomi, že učitelství je těžké povolání, k němuž určitá míra stresu prostě patří. Ale nesmí přerůst v nebezpečný stav přetížení a vyčerpání energie, který nazýváme syndromem vyhoření. Jak tomu zabránit?

Letos o prázdninách jsem si připadl jako Pelta

Ing. Petr Kocurek se narodil v roce 1957. Vystudoval gymnázium v Havířově a poté ostravskou Vysokou školu báňskou, fakultu strojní a elektrotechnickou. Pracoval v elektrotechnické továrně ve Frenštátě pod Radhoštěm. Od roku 1985 učí na Střední průmyslové školy elektrotechnické v Havířově, kde se stal roku 1992 ředitelem. A je jím dodnes.

Příběhy hornických vdov

Pro svou první knížku si Kamila Hladká vybrala náročné a citlivé téma: vyzpovídala osm vdov po hornících, kteří tragicky zemřeli na ostravsko-karvinské šachtě. Ty příběhy se ale netočí jen kolem smrti, týkají se hlavně těch, kdo přežili – matek a jejich dětí. A mimochodem taky vypovídají o vývojových proměnách doby od 60. let po současnost.

Matěj maluje mapy

Jan Nejedlý
Matěj je středoškolák. Vytváří osobité mapy, jejichž reprodukce zdobí designové batohy, polštáře, mobily, roušky, trička, šaty, dokonce i dámské spodní prádlo. Anebo třeba kamiony. Předloni dostal ocenění Mladá osobnost roku. Britský velvyslanec jej pozval na ambasádu, televize DVTV s ním dělala interview. Co všechno předcházelo nebývalému úspěchu tohoto chlapce, jenž trpí poruchou autistického spektra, nám pověděla jeho maminka Michaela Hošková, autorka knihy Matěj maluje mapy.