Online archiv

Jiří Halda je speciální pedagog, lektor a rodinný terapeut. Napsal dvě skvělé knihy o výchově. Je rozhodný, pojmenovává situace velmi přesně a často bez příkras. Rozhovor s ním občas sebezpytně zabolí. V konečném důsledku však jeho klidná síla skvěle kontrastuje s chaosem dnešních dní. To, co můžeme udělat každý za sebe, totiž z rozhovoru plyne jasně. Zachraňme vztahy, rodiny, a hlavně děti.

Marek Zágora (1976) vystudoval na Filozofické fakultě Ostravské univerzity němčinu a dějepis. V současnosti učí na Gymnáziu a obchodní akademii v Orlové-Lutyni. Coby historik se zabývá regální a imperiální ikonografií, středověkou každodenností a uměleckými díly jako pramenem poznání života a myšlení středověkého člověka. Na kontě má také několik výstav, třeba o středověkých rukopisech nebo o Lucemburcích. Á propos: Když s Markem hovoříte, musíte dávat velký pozor, jestli už si z vás náhodou nedělá legraci.

O tom, že rozvodem trpí děti, se mluví často, ale jak ho prožívají dospělí? Jak zakoušejí rozpad svého dosavadního světa, zhroucení jistot a představ o správném životě, rodičovské selhání, ztrátu smyslu? Spisovatel Michal Viewegh tuhle bolestnou zkušenost prožil hned dvakrát. S jeho druhou ženou Veronikou jsme přinesli rozhovor nedávno. Poslechněme si teď protistranu.

Václav Kuboň (17) pochází z Ostravy a studuje třetí ročník střední průmyslové školy informatiky. Informatika patří i k jeho největším koníčkům. A pak taky debata. V České debatní lize je individuálně druhý nejlepší debatér v republice a s týmem jsou aktuálně první.

Své literární práce podepisuje coby Bohuslav Vaněk-Úvalský. Přídomek užívá jako upomínku na pradědečka Jožku Vaňka-Úvalského, dávného přítele Jaroslava Haška. S oběma ho pojí smysl pro humor a sklon k satiře. Nedávno ho projevil v knížce Princ Gayaya, souboru netradičních pohádek, v nichž se vyrovnává s politickou korektností, jejíž chapadla zasáhla i příběhy pro děti.

Bydlím na okraji Prahy v Klánovicích, kde od roku 1949 funguje dětský domov. Hlavní budovu tvoří prvorepubliková vila s věžičkou a andělíčky ve výklencích. Když byly moje děti malé, pravidelně po Vánocích před děcákem okukovaly popelnice, z nichž vyčuhovaly krabice od drahých hraček. „Ti se mají, tady bych chtěl žít,“ pronesl kdysi prostomyslně můj malý synek. S podobně naivními otázkami jsem se dostavil za ředitelkou dětského domova Danou Kuchtovou, někdejší političkou, chvíli dokonce ministryní školství, která se v práci pro děti bez domova podle mého našla. Ostatně, dělá ji už dvanáctý rok…

Narodil se v roce 1947 jako Miloslav Kuraš. Na univerzitě v Olomouci vystudoval anglistiku, poté pracoval v rozhlase. V roce 1968 emigroval do Anglie, kde působil v české redakci BBC. Roku 1974 konvertoval k judaismu a změnil si jméno na Benjamin Kuras. O rok později získal britské občanství. Od roku 1990 publikuje v českém tisku a vydal přes třicet knih v češtině. Tou nejnovější je svazek Malá paměť, který napsal během koronavirové karantény.

Lenka Nekorancová (41) se narodila v Ostravě. Vystudovala Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské. Nastoupila do jazykové školy Hello – nejprve jako koordinátorka, poté ředitelka a po mateřské dovolené se stala projektovou manažerkou. Projektům z Evropské unie se věnuje od roku 2007. Na její profesní kariéře lze sledovat jednak vznik a vývoj jedné instituce od malé jazykové školy k instituci, která pokrývá tři vzdělávací stupně, ale i možnosti a význam projektů z EU, jsou-li využívány smysluplně.

Potkali jsme se jako kolegové na základce. Už na první pohled se lišil od běžných kantorů. Z dobře placeného místa ve firmě odešel učit. Do školy jezdil na kole, v zimě se koupal v řece, měl svérázné vyučovací metody, každý pátek se postil a chodil za bezdomovci. A ještě něco, státnice na vysoké skládal ve slováckém kroji a nějaký čas žil v klášteře. Uznejte, že za těchto okolností nešlo Jana Hrabce nepožádat o rozhovor.

Michal Just se narodil v roce 2000 v České republice vietnamským rodičům Nguienovým jako první ze čtyř kluků. Navštěvoval českou základku a pak jeden rok sportovní gymnázium. Před volejbalem dal ale nakonec přednost studiu a maturitu získal na soukromém gymnáziu Hello. Mezitím byl v Rusku, dobrovolničil v Tanzanii a teď studuje čínskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. A to se dostal i do Kodaně na čínštinu. Vybral si však nakonec Česko. Dánsko je ale ještě v plánu. Celý jeho život je jeden velký a velmi konkrétní plán. Mezi vrstevníky tím dost vyniká.

Milan Kocmánek (* 1964) absolvoval pedagogickou fakultu v Brně. Od roku 1988 učí na prvním stupni základní školy v Lanžhotě. Kromě pedagogické práce se věnuje kreslenému humoru. Knižně vydal jedenáct svazků svých vtipů, další publikace ilustroval, pravidelně také kreslí do novin a vystavuje. Protagonisty jeho karikatur tvoří často vinaři, rybáři, zahrádkáři, myslivci, politici a pochopitelně také učitelé.

PhDr. Jan Svoboda je psycholog s mnohaletou praxí. Svůj profesní život zasvětil mimo jiné budoucím pedagogům. Osobně ho vnímám jako rádce, který mě provází od studentských let. Aktuálně se velmi hodí připomenout třeba jeho knihu Jak obohatit výuku, kurzy (i sebe). A tak jsme si jednoho karanténního rána dali sraz v mé škole v Ostravě-Porubě a povídali si o současné situaci ve společnosti a ve školství zvláště.