Online archiv

Vydání: 10/2005

Peníze nejsou důležité - když jsou

Tomáš NovákIlustrační foto Vojtěch Vlk, 10/2005
Lidová slovesnost i literatura praví, že láska peníze nepotřebuje. Ba někdy jí i doslova škodí. Jak je to však v reálném životě?

Máte doma expanzivní dítě?

David Heider a Gabriela MikulkováIlustrační foto Petr Janžura, 10/2005
Nedirektivně vychovávané dítě dostává prostor, aby se svobodně rozvíjelo. Na druhé straně však s sebou volný styl výchovy přináší i problémy: slaběji zvnitřněné hranice, tendenci k nadměrné expanzivitě a konfliktu s autoritami.V pubertě se dítě mění: obvykle se již rodičům se vším nesvěřuje, má kamarády nebo sexuálního partnera, kterému dává víc než matce a otci.

Korupce v policejní práci

Jeroným KlimešIlustrační foto (c) fotobanka.cz, Jiří Nosek, 10/2005
V Čechách se razantně zvýšily platy policistů, což je nám mimo jiné vysvětlováno jako prevence braní úplatků. Je však takováto úvaha opodstatněná? Nebyla by na místě spíše jiná opatření? Třeba kontrola policistů a jejich účinnápenalizace za korupční chování?Průměrný plat policisty činí 27 500 Kč měsíčně. A kolik přidají úplatky?

Oprava

10/2005
V minulém čísle u článku Joži Spurného ,Těžkooděnci proti tančícím dětem' byl nedopatřením uveden chybný seznam literatury. Správné znění:Atkinson, R. L. et al. (2003). Psychologie. Praha: Portál.Čermák, I. (1998). Lidská agrese a její souvislosti. Žďár na Sázavou: Fakta.Hill, G. (2004). Moderní psychologie. Praha: Portál.Spurný, J. (2004). Agresivní projevy hromadného chování v policejní praxi. Projekt vědecko výzkumného úkolu KSV PA ČR na léta 2004-2008. Praha : Policejní akademie.

Tóny, které prodávají

Pavel MužíkIlustrační foto (c) Comtech s.r.o., 10/2005
Hudba dokáže přesvědčit ke koupi i racionálně uvažující kupující. Musí ovšem korespondovat s významovým sdělením reklamy.Hudba bývá klíčovým prvkem reklamy.

KOMUNITA MŮŽE BÝT I CESTOU K SEBEZNIČENÍ

10/2005
Z psychologického a duchovního hlediska nepředstavuje komunita jednoznačný fenomén. Záleží na jejím charakteru, na způsobu života a na ideovém pozadí, které členy komunity spojuje. Komunitou může být nejen charitativníspolečenství, ale i třeba destruktivní kult. Komunitou může být společenství pracovníků Armády spásy, ale i"bratrské"společenství bojovníků ve výcvikovém táboře Al-Kajdy. Vnitřní dynamika skupiny působí, že každákomunita má tendence modifikovat prožívání, myšlení a jednání svých členů. Teprve charakter tohoto jejího"ovoce"rozhoduje, zda život v dané komunitě je pro její členy i pro širší společnost ziskem, nebo cestou k sebezničení.Specifickým případem komunity jsou sekty. Jde o komunity super-totalitního charakteru, v kterých se individuální rozpouští v kolektivním a v kterých vždy hrozí zneužití moci. V tzv. první vlně sektářských válek, kterázahrnovala období devadesátých let minulého století, se takové extrémní zneužívání moci projevovalo především masovými sebevraždami. Počínaje Koreshovými davidovskými adventisty, přes opakované sebevraždy členů okultního Řáduchrámu slunce, až třeba po případ UFO-sekty Nebeská brána (svým způsobem sem ale patří i naši svědkové jehovovi s odmítáním krevních transfúzí). Výjimkou byl útok buddhistické sekty Óm-šinrikjó v roce 1975, kdy v tokijskémmetru zahynulo po útoku sarinem dvanáct nevinných lidí. Co ale bylo původně výjimkou, se po roce 2000 v době tzv. druhé vlny sektářských válek stalo pravidlem. Teroristické útoky"komunit"typu Al-Kajdy, Hamásu neboIslámského džihádu jsou sice také sebevraždami, ale současně jsou vedeny účelem zničit co nejvíce lidí, kteří s danou komunitou nemají vůbec nic společného.Kromě charakteru komunity záleží totiž i na míře identity jedince s ní. Život v komunitě může představovat mechanismus úniku vyplývající z nejistoty osamělého člověka. Jednou cestou může člověk v komunitě postoupit kpozitivní svobodě a může se dobrovolně spojit se světem v lásce a opravdovém vyjádření svých citových, smyslových a rozumových schopností. Druhá cesta, která se před ním v komunitě otevírá, ho ale vede spíš k tomu, aby se vzdalsvé svobody a aby se snažil uniknout své osamělosti tím, že se vzdá své individuality a sloučí se něčím mimo sebe sama. Tímto získá sílu, která jeho vlastnímu já chybí. Že jde o psychopatologii a vyjádření jeho masochistickýchrysů osobnosti jedince, je ale podle Ericha Fromma zcela zřejmé.

Jsem doma tam, kde žiji

Pavla CísařováIlustrační foto Pavla Císařová, 10/2005
Pozitivní vazba na komunitu, ve které člověk žije, je pro spokojenost důležitá. Rozvíjí se na základě pocitu sounáležitosti s místem a lidmi, s nimiž přicházíme pravidelně do styku. A úzce souvisí i s tím, zda se na utvářenísvého okolí aktivně podílíme.V tradičním krojovaném průvodu zvou i dnes mladí lidé své sousedy na hody v nedaleké vesnici.

S pachatelem je třeba jednat slušně

foto Pavla Císařová, 10/2005
Vyšetřovatelé jsou ve vědomí lidí těmi, kdo posílají pachatele"za mříže". Ve skutečnosti budují vztah, jehož základní směnnou hodnotou je nabídka slušnosti. O slušnosti v policejní praxi, a nejen o ní, hovořípsycholog z Policejní akademie Joža Spurný.

Obrazy malované z vysokého žáru

Petr Jochmannfoto archiv, 10/2005
Je to již tradice. Každý lichý rok na podzim probíhá v Kroměříži výstava výtvarných prací klientů Psychiatrické léčebny v Kroměříži pod názvem"Umění je stav duše". Již pátý ročník tohoto bienále pořádají v úzkéspolupráci Psychiatrická léčebna v Kroměříži a Muzeum Kroměřížska v Galerii v Podloubí v Kroměříži ve dnech 22. září - 30. října 2005.Program ateliéru arteterapie v kroměřížské léčebně tvoří tři paralelní linie: projektivní arteterapie ve skupině, činnostní arteterapie a individuální arteterapie. Základem projektivní terapie je výtvarná práce ve skupiněna společné téma a následné rozhovory klientů a terapeutky s cílem integrovat nové prožitky a poznatky. Ovšem jádro naší výstavy tvoří výtvarné práce vytvořené v rámci činnostní terapie. Jak uvádí arteterapeutka EmílieRudolfová,"klienti z různých oddělení léčebny nejsou omezováni výtvarnou technikou, formátem ani intenzitou práce, (...) každý tvoří ze své vůle a podle svých schopností". Podle potřeby konzultují postup práce i jejívýsledky s terapeutkou, která také pomáhá s integrací. Nejintenzivnější arteterapie je kombinací terapie individuální a činnostní. Témata, která zde klient na výzvu terapeutky zpracovává, jsou osobnější, jdou víc"podkůži"a jsou zaměřena na konkrétní cíle."Výtvarná výpověď v rámci arteterapie je niternější než rozhovor, při němž se na slova"roubuje"rozum a kontrola, zatímco prožitek bývá skryt pod slovy,"říká terapeutka.Zatím byla řeč o metodách; avšak základem práce v ateliéru arteterapie je budování vztahu terapeuta a klienta a v jeho rámci využití všech možností, metod a komunikačních kanálů působících ke zmírnění potíží klienta a kúzdravě. Zde má své místo dotyk a objetí, vliv hudby i další faktory, například symbolizace a ritualizace. Z hlediska terapie je podstatné, že tvorba artefaktů není primárně cílem procesu; naopak se dá říci, že obrazy, kresbyči drobné plastiky jsou jakýmisi jeho epifenomény, vedlejšími produkty.Je zřejmé, že postoj terapeuta k terapeuticko-kreativnímu procesu i k jeho výsledkům se v některých ohledech liší od přístupu výtvarníka či výtvarného publicisty; a také ovšem diváka. Ten je zaujat, často však i překvapen,ba šokován použitými výrazovými prostředky, nezvyklou barevnou skladbou či zvláštnostmi kompozice, nejvíce pak možná častou absencí iluzivního, tedy perspektivního zobrazení, které je pro evropskou výtvarnou tradici typické.Zato je zasažen něčím jiným: intenzitou a otevřeností sdělení, které - a to je zřejmé na první pohled - vychází z vnitřní potřeby autora a z ničeho jiného. Tito tvůrci jako by byli ve stálém kontaktu s energií a mohutnostmiduše; přitom však stojí kdesi na okraji společnosti. Možná jsou to šamani, kterým jejich lid přestal rozumět. To, že se nacházejí na okraji, za hranicí nebo na"druhém břehu", není jejich vinou ani zásluhou; spíše sezdá, že v jistém nebezpečí je sama společnost, která tomuto naléhavému poselství není schopna ani ochotna naslouchat, tím méně se mu snaží porozumět. Společnost, která přikládá jen malý význam osobnímu prožívání, tělesnýmpocitům, oblasti citové a vztahové vůbec stejně jako zkušenosti religiózní a spirituální; jako by to vše bylo záležitostí čistě soukromou, nedosahující mimo tělo a duši jednotlivce.Můžeme-li říci, že díla na výstavě se mnohdy nacházejí mimo oblast tradičního evropského umění, znamená to mimo jiné také to, že konkrétní umělecká tradice není pro autentický tvůrčí akt bezpodmínečně nutná; spíše seukazuje, že tvůrčí potenciál je k dispozici vždy, všude a každému, nikdo není z tvoření vyloučen pro ten či onen handicap či pro údajně menší nadání.A tak nám kroměřížská výstava může poskytnout mnohé náměty k úvahám o samotném smyslu tvorby, o předpokladech, důvodech a zdrojích tvoření stejně jako o poselství, jež nám tato tvorba přináší jakožto jednotlivcům i jakotvorům společenským. Pokud k prožitku z výstavy přistoupíme s pokorou a s ochotou nad těmito či dalšími otázkami se zamyslet, nebude to málo.

Opiáty a stres

-red-Ilustrační foto archiv, 10/2005
V nové studii se zjistilo, že opiátové léky, jako je morfin, způsobují u zvířat větší vulnerabilitu ke stresu. To znamená, že stres a opiáty tvoří začarovaný kruh: nejen, že stres zvyšuje užívání této drogy, ale stejně tak drogazpůsobuje, že pokusná zvířata jsou méně odolná vůči stresu.Tento výzkum, provedený na University of New South Wales, nám může pomoci objasnit důvody, proč se u lidí užívajících opiáty, jako je heroin, setkáváme s velmi vysokou mírou úzkostných poruch, včetně posttraumatickéstresové poruchy. Tyto problémy pokračují dokonce i poté, co lidé drogy přestanou užívat. Emocionální zranitelnost může také zvyšovat náchylnost těchto lidí vrátit se k užívání drogy.Zmiňovaná studie byla publikována v posledním čísle časopisu Behavioral Neuroscience (4/2005). Pokud se nám podaří lépe porozumět tomu, jakým způsobem lidé, kteří užívají opiáty, reagují na stres a jak ho zvládají, mohloby nám to pomoci lépe léčit závislost a zlepšit prevenci relapsů. Spoluautor studie Gavan McNally poznamenává, že heroin je nejčastěji užívaným nelegálním opiátem, následovaným zřejmě morfinem.Výzkumníci provedli čtyři experimenty s potkany, kterým během deseti dnů každý den injekčně aplikovali buď morfin, nebo fyziologický roztok. Poté - 1 či 7 dní po poslední injekci - vystavili na 30 minut potkany stresu.Zaznamenávali při tom nejen biologické odpovědi na stres, ale také posuzovali sociální interakci potkanů a jejich celkovou aktivitu. Úzkost přitom testovali u potkanů vystavených různým dávkám drogy a různě dlouhou doboupodávání látky (0, 1, 5 nebo 10 dní).V nestresové situaci se potkani, kteří dostávali dávky opiátů, chovali přesně tak jako potkani z kontrolní skupiny. V situaci, kdy byla zvířata ve stresu, byly zaznamenány rozdíly v odpovědích nervového systému a vchování. Například míra úzkosti, tak jak byla měřena, byla u potkanů, kteří dostávali morfin, ve srovnání s kontrolní skupinou dvojnásobná. U kontrolní skupiny redukoval stres sociální interakci o 31 %, zatímco u experimentálnískupiny se interakce snížila o 68 %.Z těchto zjištění vyplývá, že v důsledku užívání morfia byla úzkost v rámci odpovědi na stres u těchto potkanů signifikantně vyšší. Tento efekt se zvyšoval s dávkou i délkou podávání: čím déle byl morfin podáván nebo čímvyšší byla jeho dávka, tím vyšší byl rozdíl v úzkosti mezi kontrolní a experimentální skupinou.Podle autorů výzkumu jde o první závažný důkaz toho, že užívání opiátů zvyšuje do budoucnosti vulnerabilitu ke stresu. Podle McNallyho se zdá, že kritickou proměnnou je rozvinutí opiátové závislosti a u lidí jsou patrnéindividuální rozdíly při vytváření této závislosti. Několikadenní užívání kodeinu na zmírnění pooperačních bolestí pravděpodobně k vytvoření závislosti nepovede.Protože nervový systém hlodavců je velmi podobný lidskému, umožňují zvířecí modely neurovědcům studovat mechanismy mozku a chování při drogové závislosti. Podle McNallyho je cílem takovéto práce převést nálezy do klinicképraxe."Naše výsledky naznačují, že zavádění postupů určených ke zvyšování odolnosti vůči stresu - jako je KBT nebo farmakologické postupy - u lidí závislých na opiátech by mohlo být v terapii závislostí přínosné."

Homo increpans - člověk žehrající

Vladimír Michal, 10/2005
Sotva lze popřít, že v naší současnosti je výrazným znakem češství žehrání. Potkává nás všude, před obrazovkami, nad půllitry, v rodinách i na pracovištích, najdeme je i sami v sobě. Zdá se, že je to náš charakteristický rysinterakce s naší dobou. Výraz"žehrati"je výstižný, být žehravým vždy znamená nést v sobě tendenci k specifickému přístupu k věci, a být i nad ní. Nadáváme, spíláme na politiku, na zvyšování cen, na fotbalistu, kterýnedal z pěti kroků branku.Slovník spisovného jazyka českého určuje význam"žehrati"takto:"...vyjadřovat nespokojenost, hubovat, stěžovat si nebo nevražit, žvanit, žárlit..."; uvádí i spanilé substantivum"žehravec".Žehráme všichni, někdo víc, někdo méně, a věcí hodných žehrání je přemnoho.Nechci se pouštět do psychologie národa, přesto mám za to, že v žehrání jsme mistry. Do žehrajícího prostředí se rodíme a propadáme mu podle zaměření osobnosti. Mezi autentickou žehravostí a zlým nadáváním je obdobný vztahjako mezi humorem a sarkasmem. Žehrání může usnadnit navazování kontaktu a rezonanci, přižehráváme-li s žehravci. Žehravost je také nakažlivá, nejlíp se žehrá v neformální skupině. Žehrání má ovšem rovněž negativní účinky,odmyslíme-li si, že kazí dobrou náladu a dobré spaní. Je tu ještě kontraproduktivní efekt - věc nepromýšlíme, nehledáme souvislost s kontextem, žehrání se uzavírá samo v sobě a nemyslí na nápravu poměrů.Příklady žehravců není třeba uvádět, ty nás přímo zahlcují. Jak je tomu vždy u každé osobnosti, žehravec se od žehravce liší, žehrání má své osobité styly. Podlehneme-li divnému archetypickému pokušení psychologie, můžemevyjmenovat určité typy:1.Notorický žehravecje častý typ žehrání; nemusí to být pesimista, častěji spíše nastavuje masku škarohlída, náladově je konzistentní, aspoň na povrch, vždy se od něho žehrání očekává; bývá plný gest, vitality, témata sinevybírá, za vděk bere vším (víte-li o této jeho vášni, lze s ním dobře navázat kontakt);2. Rozmarný žehravecbývá veselý, rozjařený, brblání je jeho silnou potřebou, žehrá pro žehrání, oplývá širokou slovní zásobou, docela pobaví, pokud zrovna nežehrá na vás (v mezilidských vztazích je aktivní, prosociální);3.Zlolajný žehravecje téměř opakem předchozího stylu, je k nevystání, jeho formulace jsou zlé, nenávistné a plné zášti; slovník mívá obhroublý až vulgární. Leckdy brblá i na sebe (sociální vztahy navazuje obtížně, a to imezi zlolajnými žehravci);4.Extrapunitivní žehravec se vyznačuje agresivitou vůči druhým, ve výrazech je silácký, používá slov hranatých a pichlavých; patří k těm extravertům, kteří jsou agresivní, bez empatie, lépe je se mu vyhnout (navazuje jenpovrchní sociální vztahy, bývá neoblíben);5.Osudový žehravecsvé brblání směřuje na osud, který je k němu krutý, nemilosrdný, svá selhání vytěsňuje; anglický výraz"fatal"má kromě"osudový"význam i"zhoubný", a toto adjektivum je natento typ jako ušité - zhoubnost bývá osudná právě pro něj (jeho sociabilita je oslabena až ochromena, je sociálním solitérem, jakkoli potřebuje i vyhledává posluchače);6.Žehravec naokoje žehravec především proto, aby se nelišil od davu, žehrá, protože žehrání patří k roli moderního člověka, k lidem bývá většinou shovívavý (sociální vazby navazuje tak dobře a tak špatně jako nežehravec);7. Žehravec poetickýje básnicky zanícený, miluje obraznou řeč; bývá to milý a zajímavý hoch, jeho žehrání bývá jen pózou, aby si zahrál na hřišti poetického vidění světa a sebe (je přizpůsobivý, dobrý kamarád, zvláště, je-lichválen, bývá docela vtipný a vítaný).Jako u všech typologií i zde jsou vyhraněné typy poměrně vzácné, jakkoli je žehrání u nás časté. Je škoda, že česká psychologie si nevšímá této pozoruhodné vlastnosti. Žehrání je dnes módou, kdo chce být"in",musí žehrat; v mnoha případech nebývá nijak patologické, spíše nevinné, někdy úsměvné a rozptylující.Jedno pozitivum přináší žehrání všech odstínů: žehrajíce na poměry, na tchyni či na osud nebo spoluobčany dospíváme k názoru, že my jsme lepší, a posilujeme si tak svou sebeúctu. A protože se dnes žehrá nejvíce napolitiku, měli bychom být politikům vděčni, že nám v žehrání poskytují účinný obranný mechanizmus ega. Buď jim za to dík.

Homeopatie je pouze placebem

-red-Ilustrační foto (c) fotobanka.cz, Milan Štalmach, 10/2005
Podle výsledků nejnovější rozsáhlé metaanalýzy, kterou koncem srpna publikoval tým švýcarských a britských vědců v renomovaném lékařském časopise Lancet, jsou homeopatika neúčinná a veškerý jejich pozitivní efekt je pouzeplacebový, tj. je založen zejména na víře pacienta v lékaře a lék.V rámci metaanalýzy bylo zkoumáno 220 vědeckých studií - 110 homeopatických a 110 klasických. Velkou pozornost kladli autoři pod vedením profesora Eggera na posuzování metodologických kvalit jednotlivých výzkumů, přičemž vobou skupinách byla nalezena řada nedostatků. Pokud se však hodnotily pouze exaktně provedené rozsáhlé výzkumy, ukázalo se, že specifickou účinnost mají pouze léky patřící do vědecké medicíny, nikoliv homeopatika.Výsledky metaanalýzy v neprospěch homeopatie nejsou překvapivé - jsou v souladu se čtyřmi podobnými metaanalýzami, které realizovaly týmy německých, francouzských a nizozemských vědců koncem 20. století. Dosud se rovněžnepodařilo prokázat ani jediný ze základních principů homeopatie. Většina z těchto principů je v ostrém rozporu s přírodními zákony a má spíše magickou povahu (např. zásada léčit podobné podobným).Přesto existuje určitá skupina lidí, kteří homeopaty vyhledávají. Jde zejména o případy, kdy klasická medicína nenabízí pacientům rychlou a účinnou pomoc. Profesor Egger k tomu v rozhovoru pro BBC uvedl:"Některýmlidem se může po homeopatické léčbě ulevit. Je to ale výsledek ,zážitku' z léčby. Homeopati tráví s pacienty více času a věnují jim větší pozornost. Nemá to nic společného s tím, co obsahují tablety, které pacientům předepíší."Redaktoři časopisu Lancet na základě nejnovější metaanalýzy vyzvali lékaře, aby"odvážně a čestně přiznali svým pacientům, že homeopatie nepřináší žádný efekt, a aby si zároveň sami připustili, že moderní medicínaselhává především tehdy, když má pacientovi nabídnout individuální přístup a péči".Zdá se, že již nemá velký význam realizovat další a další rozsáhlé a kvalitní metaanalýzy účinnosti homeopatie. Přesto nelze pochybovat o tom, že zejména ze strany firem vyrábějících homeopatické přípravky bude i nadálepokračovat snaha o prokázání alespoň nepatrné specifické účinnosti homeopatik nad rámec placeba. Z hlediska psychologie se však jeví jako zajímavější zkoumání mechanismů, které stojí za iracionální oblibou homeopatie v mnohazemích světa. Také profesor Egger doporučuje, aby se místo dalších placebem kontrolovaných studií výzkumné úsilí vědců zaměřilo nyní spíše na studium okolností, které dojem účinnosti homeopatie vyvolávají.