Online archiv

Při práci s dětskými a dospívajícími klienty stojí terapeuti před mnoha dilematy. Jedním z nejnáročnějších je vědomí, že s klientem mírníme symptomy jeho bolesti a trápení, ale jeho jádro zůstává nedotčené, protože na terapii chybějí rodiče. Dětský pacient pak někdy zůstane jediným z rodiny, kdo se vydává na cestu uzdravení.

Gestalt přístup zaměřený na rodinnou terapii se v Česku dlouhé roky příliš nerozvíjel. To se teď postupně mění a inspirací může být i kniha Tanec židlí a tanec zájmen, v níž zkušený sicilský odborník Giovanni Salonia sdílí své bohaté zkušenosti v této oblasti.

Ukázku rodinné situace, která vykazuje dysfunkční rysy a přivedla dospělého muže do terapie, představujeme v kazuistice zpracované formou anonymizovaného rozhovoru. Příběh odkrývá specifickou rodinnou konstelaci a negativní dopady, které měla na klientův další život. Zachycuje také mužovu reflexi, jíž byl posléze díky terapii schopen.

Domov není jen místem k přespání, ale živým organismem, kde se formují naše vztahy, identita a pocit sounáležitosti. Ať už honosný, nebo skromný, každý domov odráží příběhy svých obyvatel a nabízí útočiště v chaosu světa.

Někdy se stává, že když se členové užší rodiny chtějí přiblížit, objeví spíš vzájemnou vzdálenost. Může nás ke stavbě mostů mezi ostrovy inspirovat budování širších společenství? Psychoterapeut MARTIN NAWRATH se zamýšlí nad tím, jak rozvíjet skutečnou komunitu.

Když si uvědomíme, že naše současné problémy často nevznikaly jen v nás, ale jsou důsledkem širšího rodinného kontextu, uleví se nám. Vztahové i ekonomické prostředí, v němž jsme vyrůstali, má velký podíl na tom, s jakými postoji a představami vstupujeme do dospělého života.

Jak nám může psychoterapie pomáhat k tomu, abychom obnovili svůj vztah se Zemí? S britskou arteterapeutkou a jungiánskou analytičkou MARY-JAYNE RUST jsme si povídali o léčivé moci přírodního prostředí, ekologickém aktivismu v době globální krize i o možné pozitivní roli psychoterapeutů ve veřejném prostoru.

K čemu by nám bylo všechno to, čím se obklopujeme a co hromadíme, pokud bychom nepátrali po tom, kým doopravdy jsme a co nám říká naše duše?

Sebevraždy bývají většinou spojené s depresivní poruchou, často nerozpoznanou. Může však k jejich zvýšenému výskytu vést i násilí v předchozí generaci?

Dokonce i při vážných fyzických a psychických potížích pomáhá starodávná a přirozená metoda – tanec. Odhalí i to, co je hluboko skryto. Tanečně-pohybová terapeutka se dělí o svou osobní zkušenost.

Otto Placht je známý jako malíř džungle – už před více než třiceti lety se poprvé vypravil do peruánského pralesa, který proměnil jeho dosavadní monumentální expresivní malbu a obohatil ji o zkušenost radikální jinakosti přírodního světa, šamanských tradic a rituálů, energie mýtů a odlišného způsobu vnímání. Amazonská džungle není prostorem exotického a idylického úniku před civilizací, ale prostředím, v němž se věci přírody i lidského ducha vyjevují ve své opravdovosti, která je zákonitě chaotická, spletitá, živelná a znepokojivá. Cesta takového (sebe)poznání však pobízí člověka dál, nenechává ho ustrnout, ale odměňuje ho prožitky krásy a přesahu. Obrazy Otto Plachta jsou do 22. února k vidění v Praze v Obecním domě.