Online archiv
Kdybychom své duši pravidelně dopřávali prostor a vystavovali se prázdnotě, možná bychom předešli mnohým vnitřním a z nich pramenícím vnějším nepokojům. Třeba by nám došlo, jak nesmyslně někdy žijeme, jak nakládáme se sebou, s prostředím a se vztahy.
Lidé v Kostarice nikam nespěchají, jsou usměvaví a chrání divokou přírodu, protože vědí, že jsou její součástí. Principy mindfulness, které si na Západě osvojujeme jen s námahou, mají v krvi. Jsou prostě šťastní a ani by je nenapadlo s někým bojovat.
Od poloviny dvacátého století pozorujeme vznik, formulaci a dále i významnou reformulaci nové diagnostické kategorie. Z diagnózy původně určené pro „neposedné“ děti se stává celoživotní porucha, která ovlivňuje všechny oblasti existence. Profesor RADEK PTÁČEK představuje příběh ADHD i jeho současné chápání.
V rozhovoru s psychoterapeutkou MARKÉTOU ZÁVĚRKOVOU jsme zkoumaly vliv ADHD na partnerské vztahy. Porucha pozornosti do vztahů nepřináší jen náročné chvíle, ale i pestrost, kreativitu a spoustu podnětů pro práci na sobě.
Když si člověk s ADHD vyslechne, že je líný a nepořádný, zabolí ho to. Když mu ostatní opakovaně tvrdí, že kdyby opravdu chtěl, určitě by se soustředil, může mu to ublížit. Jaké jsou zažité představy, které se ve spojení s ADHD objevují, a kolik je na nich pravdy? A jak se v této oblasti liší situace mužů a žen?
Ačkoli mnoho lidí chápe ADHD u dospělých jako jakousi „moderní“ diagnózu nebo dokonce výmluvu, je to neurovývojová porucha spojená s abnormalitami nervového systému. Lidé s ADHD však mají i řadu silných stránek, o nichž se příliš nemluví. Jaká témata je dobré v terapii otevřít a jak dodat klientům naději?
Jak může člověk s ADHD lépe poznat sám sebe a zjistit, co potřebuje ke spokojenějšímu životu? Na to se ptá lékařka a psychoterapeutka JITKA HOLČAPKOVÁ, podle níž dynamika skupinového procesu poskytuje klientkám a klientům intenzivnější pocit přijetí a sounáležitosti než individuální sezení.
Je ADHD nežádoucí porucha, která by se měla léčit, nebo jde o příklad přirozené rozmanitosti, jež může obohatit daného člověka i celou společnost? Nad medicínským přístupem i paradigmatem neurodiverzity se zamýšlí psycholožka JANA SKLEPNÍKOVÁ.
Příroda může snižovat naši těkavost a obnovovat u nás pozornost. Stále se nám dostatečně nedaří tento prvek zařazovat do psychosociální péče, i když důkazů pro prospěšnost takového kroku je mnoho.
Život s neurodivergencí je jako mít v hlavě rozladěný orchestr, v němž každý hudební nástroj hraje svou vlastní melodii. Někdy je díky intenzivnímu soustředění možné dosáhnout nevídané harmonie, ale většinou je obtížné v tom hluku vůbec existovat. Pomoci může například neurofeedback.
PSYCHOLOGIE DNES je časopis o mezilidských vztazích, životním stylu, společenských trendech, o sebepoznání a rozvoji osobnosti. Přináší články předních odborníků psané čtivou formou, rozhovory s kapacitami oboru z Česka i zahraničí, polemiky na aktuální témata, rady pro partnerské vztahy, výchovu i kariéru. Zabývá se prevencí závislostí, výsledky zajímavých výzkumů, sociální sférou apod. Je úspěšně přijímán širokou veřejností, stejně jako v odborných kruzích. Zvláště je ceněn jako inspirativní pomůcka pro studenty humanitních oborů.