Online archiv

Čeští vědci uskutečňují výzkum v Jižní Americe mezi indiány, kteří užívají psychoaktivní nápoj ayahuasca. Jak se člověk cítí uprostřed nedotčené přírody a k čemu badatelé zatím dospěli?

Umění je specificky lidská aktivita, kterou provozujeme od paleolitu. Ačkoli se může zdát bezúčelná, nabízí důležitý způsob, jak poznávat svět, osvojovat si neotřelá řešení životních situací a rozvíjet otevřenost a sebereflexi. V Národním ústavu duševního zdraví probíhá výzkum, jenž využívá magnetickou rezonanci i psychologické metody.

Kde jinde by se měly „slétat“ vysoce citlivé bytosti než v Národním zemědělském muzeu plném přírody, která lidi živí? V neděli 8. října 2023 se tu konala 1. konference Institutu pro vysokou citlivost. Účast byla hojná, přišli i muži!

Ať se dnes křesťanství jeví sebevíc maskulinní, na počátku sdíleného duchovního života, prožitku spojení s Bohem, byly ženy. Určité obrysy tehdejší praxe žijí v bohoslužbě i dnes a je dobré si je připomínat.

Wellbeing bývá překládán jako duševní pohoda a vztahuje se k tomu, jestli a do jaké míry vedeme v rámci svých možností naplněný život. Často tento koncept považujeme za individuální odpovědnost, za něco, o co máme pečovat ve vlastním zájmu. Můžeme jej však zúžit na čistě osobní záležitost?

„Já také nevím, co bude,“ říká Bára, když jí vyprávím o svém strachu z toho, že nevím, co bude. „Mně ale stačí prostě dělat to, co je dobré, a díky tomu vytvářet dobré podmínky pro budoucnost, kterou neznám…,“ pokračuje. Věří na karmu, na to, že co člověk zaseje, v nějaké podobě zase sklidí. V tu chvíli je to pro mě překvapivý pohled. Tím nemyslím karmu, přestože nevím, co si o ní mám myslet, nýbrž to, že by se takto dalo uvažovat v situaci, kdy člověk zažívá velkou nejistotu. Moje mysl, která se do té chvíli zaobírala hlavně svou nejistotou, se zaraženě odmlčela a čeká. A já zatím přemýšlím nad tím, jestli by tohle přesvědčení mohlo být zdrojem důvěry i pro moji mysl, která by tak ráda věděla, co bude, a díky tomu se mohla cítit v bezpečí.

Narativní přístup postupně proniká do různých psychologických disciplín, ale i do ostatních vědních oborů. A tak máme nejenom narativní psychoterapii, ale i narativní sociologii, narativní teologii, narativní pedagogiku, a dokonce i narativní medicínu… Není divu, neboť bez příběhu nemůžeme člověku porozumět.

Naše životy jsou příběhy. Skrze tyto příběhy se definujeme. Prezentujeme jimi své zkušenosti, ukazujeme na své hodnoty, prozrazujeme svá přání a svěřujeme se s tím, co nás trápí. Negativní zkušenosti podněcují problémy, ale problémy nejsou lidé. V terapii zkoumáme člověka a jeho problém odděleně, budujeme alternativy a rozvíjíme preferovanou identitu – to, co je „k žití“.

VLADIMÍR CHRZ již několik desetiletí zkoumá souvislost příběhů a psychologie. Zeptali jsme se ho, jak jeho bádání konkrétně vypadá a jak se podle něj vztahuje k lidské existenci.

Jaké možnosti skýtá model vycházející z narativní a systemické terapie nazvaný Otevřený dialog při práci s rodinou, v níž se objeví neobvyklé a ohrožující projevy chování dospívajícího?

Do terapeutické místnosti v útrobách kostela svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice třikrát týdně přicházejí klienti – většinou závislí na alkoholu nebo na drogách –, aby při práci s biblickými texty udělali další krok na cestě k uzdravení. Věnuje se jim lékař, teolog a psychoterapeut Prokop Remeš, který v léčebně svou metodu existenciální hagioterapie provozuje od roku 1992.

Poetoterapie je všudypřítomný fenomén, který obklopuje i ty z nás, kteří o tom zatím nevědí. Básně jsou nevysvětlitelné a rozumem nezachytitelné a právě to je část jejich léčivého potenciálu. Když přijmeme jejich hudebnost, rytmičnost a nesmyslnost, mohou nám v životě i v terapii přinést radost a otevřít nové obzory.