Online archiv

Když si uvědomíme, že naše současné problémy často nevznikaly jen v nás, ale jsou důsledkem širšího rodinného kontextu, uleví se nám. Vztahové i ekonomické prostředí, v němž jsme vyrůstali, má velký podíl na tom, s jakými postoji a představami vstupujeme do dospělého života.

Jak nám může psychoterapie pomáhat k tomu, abychom obnovili svůj vztah se Zemí? S britskou arteterapeutkou a jungiánskou analytičkou MARY-JAYNE RUST jsme si povídali o léčivé moci přírodního prostředí, ekologickém aktivismu v době globální krize i o možné pozitivní roli psychoterapeutů ve veřejném prostoru.

K čemu by nám bylo všechno to, čím se obklopujeme a co hromadíme, pokud bychom nepátrali po tom, kým doopravdy jsme a co nám říká naše duše?

Sebevraždy bývají většinou spojené s depresivní poruchou, často nerozpoznanou. Může však k jejich zvýšenému výskytu vést i násilí v předchozí generaci?

Dokonce i při vážných fyzických a psychických potížích pomáhá starodávná a přirozená metoda – tanec. Odhalí i to, co je hluboko skryto. Tanečně-pohybová terapeutka se dělí o svou osobní zkušenost.

Otto Placht je známý jako malíř džungle – už před více než třiceti lety se poprvé vypravil do peruánského pralesa, který proměnil jeho dosavadní monumentální expresivní malbu a obohatil ji o zkušenost radikální jinakosti přírodního světa, šamanských tradic a rituálů, energie mýtů a odlišného způsobu vnímání. Amazonská džungle není prostorem exotického a idylického úniku před civilizací, ale prostředím, v němž se věci přírody i lidského ducha vyjevují ve své opravdovosti, která je zákonitě chaotická, spletitá, živelná a znepokojivá. Cesta takového (sebe)poznání však pobízí člověka dál, nenechává ho ustrnout, ale odměňuje ho prožitky krásy a přesahu. Obrazy Otto Plachta jsou do 22. února k vidění v Praze v Obecním domě.

Závislost není tak rigidní a bezvýchodná, jak se někdy prezentuje. Není to chronické onemocnění vepsané do těla napořád, píše PAVEL NEPUSTIL. Spíš než s nemocí souvisí s návyky, jak je známe z každodenního života. Když se k některým nežádoucím návykům přidají další okolnosti, vznikne zotročující vztah, z něhož není snadné odejít. Pokud však najdeme alternativní zdroje bezpečí, může být tento proces odpoutávání tvořivý a naplňující.

Nejeden čtenář asi považuje adiktologii za módní obor posledních let. Ačkoli užívání návykových látek přesahuje historii lidstva a toxikomanie je popsaná také u některých zvířat, dokončení procesu skutečného etablování tohoto klinického a vědního oboru přece jen chtělo svůj čas. Téměř sto padesát let. A česká stopa je v tomto vývoji viditelná, píše profesor MICHAL MIOVSKÝ.

O své mnohaleté zkušenosti z oblasti adiktologie hovoří terapeutka BARBARA JANÍKOVÁ. Čím ji oslovil přístup Gabora Matého? A proč věří, že lepší než „válčit s drogami“ je mít pochopení pro lidi se závislostí?

Letos potřinácté vyzve Čechy a Češky kampaň Suchej únor k tomu, aby zkusili měsíc abstinovat. Proč má tato akce smysl a co nám pár týdnů odříkání může doopravdy přinést, popisuje JOHANA RŮŽKOVÁ.

Je závislý člověk bezmocný a ztrácí nad látkami, které užívá, i nad celým svým životem kontrolu? Potřebuje pokárání a tvrdá pravidla a je nutné na něho pohlížet jako na morálně selhávající bytost? Podle psychiatra JIŘÍHO DVOŘÁČKA rozhodně ne. V léčebně Červený Dvůr, kde působí, prosazuje jiný přístup, založený na respektu, osobní svobodě a zodpovědnosti.